Vtipy o národech a menšinách - 575 zajímavých

Jede kovboj na koni a vyplaší se mu. Kovboj spadne a vidí hada. Chytí ho a had povídá: „Ssss, když mě pustíš, splním ti tři přání.”
Kovboj si pomyslí: „Mluvící had, píčovina, ale budiž.”
Pustí hada a ten mu říká: „Jaký máš první přání?”
„Chci mít obličej jako Stallone.”
„Druhé přání?”
„Chci být svalnatý jako Schwarzenegger.”
Nakonec kovboje nenapadalo už žádné další přání, tak řekl: „Chci mít přirození jako můj kůň.”
Had: „Jak si ráčíš.”
Kovboj jede domů, dívá se do zrcadla a povídá: „Hmmm, obličej jak Stallone.”
Sundá košili a povídá: „Hmmm, fakt jak Schwarzenegger.”
Sundá trenýrky a říká: „A kurva, já zapomněl, že mám klisnu!”

Cikáni na stavbě: „Fero, vidíš tu muchu?”
„Nie, kde?”
„Chlapi, končíme, zlá viditelnost.”

Na veřejných záchodcích je na automatu na kondomy cedulka: „Odpovídá britským předpisům.”
Pod tím je vyrytý nápis: „To Titanic taky odpovídal.”

Jede po Volze člun, v něm je Ivan a jeho žena. Ivan sedí, pokuřuje si, žena usilovně pádluje.
„Přidej, Natašo,” honí ji muž, „nebo to nestihnem!”
Nataša zabere, sic jí síly stačí, pot se z ní jen line. Za chvíli opět: „Zaber, Natašo, času není nazbyt!”
Žena už nemůže, ale stále pádluje. Po chvíli Ivan zapálí další cigaretu a znovu peskuje: „Ty se flákáš, takhle tam nikdy nedojedem!”
V tom okamžiku se ozve ze břehu hlas: „Buď zdráv, Ivane. Kam máš namířeno?”
„Á, buď zdráv, Igore. To víš, vezu ženu do porodnice!”

Děti dostanou za domácí úkol napsat slohovou práci na téma: MOJE RODINA. Když práce odevzdávají, věnuje učitelka sladký úsměv a pochvalu přičmoudlému Lacovi. Ten totiž oproti ostatním odevzdává pěkný svazek popsaných listů.
Druhý den ovšem vchází učitelka do třídy zjevně rozladěná: „Já nemám čas na hlouposti! Mohl by někdo Lacovi po vyučování vysvětlit, jaký je rozdíl mezi slohovou prací a seznamem rodinných příslušníků?”

Britský tisk: „Francouzi mají Cizineckou legii, která ví, jak se má bojovat, protože všichni její vojáci jsou cizinci.”

Angličan, Australan a Jihoafričan sedí v jednom londýnském baru a popíjejí pivo. Jihoafričan dopije, vyhodí sklenici do vzduchu, vytáhne pistol, vystřelí, sklenice se rozsype na malé kousíčky a on říká: „My v jižní Africe máme tak levné sklenky, že nepotřebujeme pít z jedné dvakrát.”
Australan na něj chvíli zírá a pak udělá to samé a povídá: „My v Austrálii máme tolik písku na výrobu skleniček, že taky nepotřebujeme pít z jedné dvakrát.”
Angličan zůstane chladný. Vypije pivo, vyhodí sklenici do vzduchu, vytáhne zbraň, zastřelí Jihoafričana a Australana a praví: „My v Anglii máme tolik Jihoafričanů a Australanů, že nepotřebujeme pít se stejnými dvakrát!”

Mladý skotský strážník Gordon měl být povýšen, ale nejprve musel složit kvalifikační zkoušku. Dostal otázku: „Jste uprostřed velkého davu, nechcete použít ani obušku, ani zbraně - jak ten dav, aniž by vznikla nějaká panika, rozptýlíte?”
Gordon chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „Snadno a lehce. Sundám helmici a začnu vybírat na vdovy po padlých strážnících.”
Prospěl s vyznamenáním a byl povýšen...

Angličan, Ir a Žid byli britským soudem odsouzeni k dvaceti ranám bičem. Soudce se před exekucí každého z nich zeptal, jakou mastí nebo olejem by si přál natřít záda jako ochranu.
„Prosil bych olivový olej,” řekl Angličan. Dostal olej i dvacet ran. Řval, jako by ho na nože brali.
Ir odpověděl: „Nechci nic, vašich dvacet ran mi neublíží. Pohrdám britskou justicí.” Dostal dvacet ran bičem a ani necekl.
Když se pak ptali Žida, co by si přál na záda jako ochranu před bolestí, prohlásil: „Toho Ira!”

Skot MacDonald vstoupil do tramvaje s velkým balíkem.
„Co budu platit?” zeptal se udýchaně.
„Za sebe penny, za balík dva penny,” řekne průvodčí.
MacDonald rozbaluje balík a povídá: „Můžeš vylézt, Hary! Ono to vyjde lacinějc, když si sedneš na lavici...”

Angličan, Skot a Ir pijí pivo. Těší se, jak si smočí rty v lahodném černém moku. Najednou každému z nich přistála na sklenici moucha a uvízla v husté pěně.
Angličan své pivo znechuceně odstrčil. Ir jedním prstem mouchu vylovil a pořádně se napil. A Skot vytáhl tu mouchu z piva, podržel ji na sklenici a zařval: „Vyplivni to, ty potvoro! Vyplivni to!”

Zahraniční stavbyvedoucí v Somálsku se rozčiluje na dělníka: „Somálče, neschovávej se za tou lopatou!”
Po chvíli překvapeně zvolá: „Aha, tak vás je tam víc?”

Ginsberg navštíví Goldbergův obchod s nábytkem, aby si koupil kredenc.
„Kredence nevedeme,” oznamuje Goldberg, „ale mám pro nich návrh, máme hodiny, jdou a koupěj si nějaký pěkný.”
„Ale kde,” povídá Ginsberg, „na co jsou jednomu hodiny.”
„Na co?” žasne Goldberg, „tak jak to udělaj, aby ráno nezaspali?”
„Soused si vždy o půl sedmý ráno pouští rádio a to mě probudí.”
„No dobře, a to ani nikdy během dne nepotřebujou vědět, kolik je hodin? Jak to zaříděj, aby věděli, kdy maj jít do práce a pak z práce?”
„Jednoduše. Než vylezu z postele, oholím se, vyčistím si zuby a umyju se, je sedm hodin. Než se nasnídám a přečtu si noviny, je půl osmý a akorát čas jít na autobus, abych byl tak akorát v osm v práci. V poledne sousední továrna odtroubí začátek a konec polední pauzy a v pět pak odtroubí i konec pracovní doby. A než se vrátím domů, navečeřím se a podívám na televizi, je devět a čas jít spát. No a druhý den se zase všechno opakuje. Takže mi řeknou, k čemu by mně byly hodiny?”
„No, ale jak třeba určej čas, když se probuděj uprostřed noci?”
„Jednoduše, mám přece trumpetu.”
„Trumeptu? Jak oni trumpetou určujou čas?”
„Vylezu na balkon a silně zatroubím a ten antisemita od naproti vyleze z okna a zařve: Hej, ty Žide bláznivej, co troubíš na trumpetu ve tři hodiny v noci!”

Kde to mají psi nejtěžší?
V Somálsku, musí tam své páníčky brát na vodítko, aby jim neuletěli.

Starý Žid Kohn v New Yorku telefonuje do Kalifornie, když najednou z ničeho nic je hovor přerušen. Kohn se rozčiluje: „Operátore! Okamžitě mě znovu spojte!”
„Je mi líto, pane, ale budete muset hovor uskutečnit znovu.”
„Co to po mně chcete? Koukejte mě znovu spojit!”
„Je mi líto, pane, budete muset znovu zavolat.”
„Operátore? Víte co? Vezměte telefon a strčte si ho do prdele!” A Kohn práskne sluchátkem.
O dva dny později někdo zvoní, Kohn otevře a venku stojí dva urostlí montéři a jeden z nich říká: „Jdeme vám vymontovat telefon.”
„Proč?”
„Protože jste slovně napadl operátora č. 28, což je porušení smluvních podmínek naší společnosti. Ale kdybyste chtěl zavolat a omluvit se, ještě vám telefon na chvíli necháme.”
Kohn vezme telefon, vytočí číslo na operátora a povídá: „Dejte mi operátora 28. Haló, to je operátor 28? Pamatujete se na mne? Před dvěma dny jsem vám řekl, abyste si vzal telefon a strčil si ho, víte kam?”
Khon se významně odmlčí. „No, tak se připravte. Už vám ho nesou!”

Jak se řekne anglicky Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic?
Christopher the Bastard from After Spoons and Without Satellites.

Proč mají Židé velké nosy?
Protože vzduch je zadarmo.

Cikán jde okolo rolníka, který právě sází brambory: „Tak co, sázíte, sázíte?”
„Jo,” odvětí rolník, „a co je ti do toho?!”
„Mně nic,” pokrčí rameny cikán, „ale měl byste těch brambor vysázet co nejvíc, aby vám také nějaké zbyly!”

V porodnici: „Tak, tatínku, jak se bude jmenovat chlapeček tentokrát?”
„Dežo.”
„Dežo? Deža už máte doma čtyřikrát. Víte co? Otevřete doma atlas, najděte nějaké jméno a zítra přijďte.”
Druhý den: „Tak co? Už máte nějaké jméno?”
„Mám. Bangladežo!”

O’Brian je na výletě na Sinaji. Trochu se opozdí za výpravou a za chvíli neví kudy kam. Je ztracen. A najednou, v dálce - oáza! A v ní obchod!
Přišourá se tam, celý zchvácen, a hned k obchodníkovi. Ten sedí před kvelbem a čte si Jerusalem Post. O’Brian ho žádá o vodu! Obchodník jen mlčky ukáže rukou nad sebe. Nad obchodem visí cedule „Moishe Teitelbaum - kravaty”. Vysvětluje trpělivě: „Bohužel, nemám pro vás žádnou vodu na prodej. Kravaty - prosím. Výběr zdaleka v okolí největší. Značkové a konfekce. Množstevní slevy. Vodu však - bohužel.”
O’Brien zuří: „Cožpak nevidíte, že jsem se ztratil? Že jediné, co potřebuji, je voda? Víte, kam si všechny ty kravaty můžete napchat?”
Mojše se nevzruší: „Není od vás pěkné být na mě hrubý. Myslím, že jsem vám udělal velmi kvalitní nabídku. Chcete kravatu? Lepší obchod široko daleko nenajdete! Nechcete? I tak jste byl u nás vítaným zákazníkem. Skutečností však nicméně zůstává, že vodou neobchodujeme.”
Na O’Briena jdou mdloby.
„Co se vody týče,” pokračuje Mojše, „mohu vám dát radu. Zhruba třicet minut cesty tímto směrem naleznete Restaurant u Maxe - rozumějte, Maxe Teitelbauma, mého bratra. Vody, kolik hrdlo ráčí.”
O’Brien zmobilizuje všechny síly a odchází naznačeným směrem. Mojše opět usedá před obchod a pokračuje ve čtení Jerusalem Post. Po dvou hodinách, když už má přečtené všechno, i finanční trhy, vrací se z naznačeného směru O’Brien. Sotva se doplouží. Mojše se zajímá: „Vzácný příteli! Snad jste ten vyhlášený restaurant neminul?!”
O’Brien klesne na kolena: „Samozřejmě, že jsem ho našel. Minout jsem ho nemohl. Ale Max mě tam odmítl vpustit bez kravaty!”