Hospodské vtipy - 668 zajímavých

Chlápek přijde do baru a v ruce drží malou želvu. Ta je šíleně potlučená. Jedno oko má namodralé, dvě nohy zafačované a celý krunýř omotaný lepicí páskou. Hospodský se chlápka ptá, co s tou želvou je.
„Nic. Tahle želva je akorát hrozně rychlá. Schválně, dáme závod o stovku, váš pes a moje želva. Zaveďte svého psa na jeden konec sálu, jděte na druhý a zavolejte ho. A moje želva tam bude dřív než váš pes.”
Hospodskému se to zdá zajímavé, tak si plácnou. Postaví svého psa na jeden konec sálu, dojde na druhý a hvízdne. Jenže chlápek najednou vezme svoji želvu do ruky, hodí ji přes celou místnost k hospodskému a povídá: „Říkal jsem, že tam bude dřív než ten pes!”

Život na ostrově bývá někdy nudný. Zvlášť, když se zachrání dva. A na jednom takovém ostůvku se dva zachránili. "Proč jsi takový smutný?" zeptá se jeden druhého, když tam byli spolu asi tak týden. "To je toho," povídá mu první trosečník, "mně se taky stýská po domově, taky je mi smutno a nedělám z toho źádnou vědu!" "No jo, jenže my měli doma hospodu!"

Pantáta Dušek zastavil s povozem před hospodou, uvázal koně u plotu, vzal kýbl a šel dovnitř.
„Nalejte mi do něj deset litrů rumu,” řekl hospodské a podal jí kýbl.
Hospodská odšpuntovala deset flašek rumu a pak je tam nalila. Pantáta kýbl vzal, vyšel z hospody a postavil ho před koně. Než bys řekl švec, kůň celý kýbl rumu vypil.
Pantáta se vrátil do hospody, aby zaplatil. Hospodská se ho ptá: „A vy si rum nedáte?”
„Ne,” odvětí pantáta. „Já nemůžu, já jsem řidič!”

V restauraci: „Nešlo by, prosím vás, to kuře dopéct?”
„Ono se vám zdá nedopečené?”
„No nevím, ale zobe mi z talíře brambory!”

Přijdou dva v podroušeném stavu do hospody a hned na pana vrchního: „Pane vrchní, může být malý černý pes s bílým obojkem?”
„Může.”
„Tak nám doneste dva, radši tři rumy, jeden pro vás.”
„A může být střední černý pes s bílým obojkem?”
„Může.”
„Tak další tři rumy.”
„A pane vrchní, může být, tak jako já, veliký černý pes s bílým obojkem?”
„Nemůže!”
„Vidíš, já jsem ti říkal, že jsme přejeli faráře!”

V restauraci okřikuje paní syna: „Ty nevíš, že je to neslušné, žvýkat ve společnosti?”
„Ale vím,” hájí se klučina, „jenže to by nám nesměli přinést takové flaksy!”

Přijde štamgast za barmanem, něco mu chce sdělit, ale nemůže si teďka vzpomenout co.
„Tak si dej jednoho panáka,” navrhne barman, „třeba se ti paměť vybaví.”
Štamgast to do sebe hodí, ale pořád si nemůže vzpomenout, co barmanovi chtěl, tak tomu nechá čas. Zapovídají se, barman si taky vezme dva, tři panáky, štamgast rovných deset. Když do sebe naleje toho desátého, barman se zajímá: „A co jsi mi to vlastně přišel říct? Nevzpomněl už sis na to náhodou?”
„Jo, a víš, že jo,” povídá štamgast. „Přišel jsem ti říct, abys mi už nenaléval, protože až do výplaty u sebe nebudu mít ani vindru!”

Pan Novák volá do restaurace: „Dobrý den, můžu si zamluvit stůl?”
V restauraci: „Bohužel, mi tu stoly neprodáváme!”

Kdysi dávno byla v jedné hospodě na Valašsku napsána na stěně tato neuvěřitelná definice: „Čím víc piju, tím víc se mi třesou ruce, čím víc se mi třesou ruce, tím víc vylévám, čím víc vylévám, tím méně vypiju. To znamená, že čím víc piju, tím míň vypiju.”

Jestli nějaký doktor zastává názor, že nad alkoholem se nedá zvítězit, tak má pravdu jen částečně, protože Valaši s ním hráli nerozhodně...