Vtipy o námořnících - 230 zajímavých

„Jednou jsem byl v Poděbradech,” vypráví hochům z klubu Jiří, „a už se o mně učí ve škole jako o významné osobnosti naší historie.”

V půl jedné v noci zazvoní někdo u lékárníka. Rozespalý lékárník se roztržitě oblékne, otevře a spatří opilého, škytajícího námořníka.
„Vy jste lékárník?” ptá se ho vrávorající námořník.
„Ano. Co se stalo?”
„A jste majitelem této lékárny?”
„Ano, jsem. Co si přejete?”
„Prosím vás,” škytne námořník, „máte takové bílé kulaté pilulky proti mořské nemoci?”
„Mám!” vyrazí ze sebe lékárník a zuří vzteky, protože ho kvůli takovéhle hlouposti vytáhl z postele.
„Tak si je strčte za klobouk!” zařve ze všech sil námořník a s hurónským smíchem zmizí za rohem.
To by mohl být docela klidně konec, jenže chudák lékárník je zlostí celý bez sebe, rozmrzele se svlékne, vleze do postele a rozčilením nemůže usnout. Asi tak za půl hodiny se zvonek opět ozve. Lékárník vyskočí, navlékne kalhoty, letí ke dveřím a tam stojí zase námořník. Lékárník se chce na něho vrhnout, ale vidí, že tohle je někdo jiný, tenhle je menší a má knírek.
„Promiňte,” omlouvá se námořník s knírkem, „nebyl tady asi tak před půlhodinou jeden opilý námořník?”
„Byl!” vyhrkne lékárník.
„A ptal se vás, jestli jste lékárník?”
„Ptal.”
„A vy jste mu řekl, že ano.”
„Ano, řekl.”
„A ptal se vás,” pokračuje námořník s porozuměním, „jestli jste majitelem této lékárny?”
„Ano, ptal,” odpovídá netrpělivě přešlapující lékárník.
„A vy jste mu řekl, že jste jejím majitelem?”
„Ano, řekl.”
„A zeptal jste se ho, co si přeje?” pokračuje pomalu rozšafný noční návštěvník.
„Ano,” přikyvuje zkoprnělý lékárník.
„A on si přál vědět, zda máte takové bílé kulaté pilulky proti mořské nemoci?”
„Ano, přál.”
„A vy jste mu samozřejmě řekl, že je máte?”
„Ano, řekl.”
„A on vám řekl, abyste si je strčil za klobouk?”
„Jo, řekl!” vyhrkne lékárník.
Námořník se dobrácky usměje a pokračuje: „Tak já jsem vám jen přišel říct, že už si je za tím kloboukem nemusíte nechávat, a můžete si je zase klidně vyndat, protože jste naletěl na nejapný žert mého opilého kamaráda!”

Zastaví důstojník nachmeleného námořníka a napomíná ho: „Jak to chodíte? Vždyť máte čepici obráceně!”
„To nevadí, já se za chvíli budu zase vracet!”

Nováček v anglickém námořnictvu, mladík ze staré šlechtické rodiny, přijde na nástup v lakovaných střevících. Důstojník na něj křičí: „Vy jste se zbláznil! Jak jste se to vystrojil? Ještě dobře, že jste si nedal na hlavu cylindr!”
„Cylindr?” udiveně odvětil nováček. „V devět hodin dopoledne?!”

Dva rybáři našli na jezeře místo, kde jim ryby braly jako divé a aby nezapomněli cestu, označili si ho křížkem na dno loďky.
„Ty jsi ale blbec,” zlobí se po chvíli jeden na druhého, „tos tam ten křížek nemohl vyřezat? Vždyť nám ho voda smyje!”

Sedí dva námořníci v lokále. Jeden starší, protřelý mořský vlk a druhý takový holobrádek, kterému je námořnická čepice trochu velká. A naproti nim sedí mladá, hezká slečna. Nováček se na ni dívá lačnýma očima a občas vzdychne. Když už to trvá příliš dlouho, povídá mu ten starý vlk: „Běž a prohoď s ní pár slov! Uvidíš, že tahle si dá říct, mám na to čuch!“ Nováček se tedy odhodlá, vstane a přistoupí ke slečně: „Hele, slečno, nekopla byste si s námi partičku mariáše?“

Vypráví jeden námořník kamarádům: „Všechny ty vaše historky nestojí za nic! To já se včera zasloužil o to, že jistá mladá žena uhájila svou čest!“ „To je úžasné ! Povídej, jak se to stalo?“ žasnou kamarádi. „Rozmyslel jsem si to.“

Na malém norském parníčku, se kterým si mořské vlny pohazují sem a tam jako by to byla tříska, se ptá cestující dáma námořníka: „A co se stane, když se srazíme s ledovcem?“ „Co by se stalo?“ odpovídá pohotově námořník. „Ten ledovec popluje zase klidně dál.“

Diskutují dva pánové na palubě lodi. „A co kdybychom se převrhli? Umíte plavat?“ „Plavat nedovedu,“ odpovídá dotazovaný, „ale zato umím volat v šesti řečech o pomoc!“

Obloha je zatažená, na palubu poprchává, a tak se všichni cestující stahují do útrob velké zaoceánské lodi, kde už je pro ně připraven program. Jeden pán přijde do baru, protlačí se zástupem a zděšeně se rozhlíží. Všude je nabito k prasknutí, že by ani špendlík nepropadl. Najednou se mu rozzáří tvář. Před sebou vidí volný stolek. Rychle se začne k němu prodírat. „Tady to nemůžete obsadit, pane!“ zastavuje ho číšník. „Proč?“ diví se pán. „Je to snad pro někoho rezervované?“ „Ne, ale tohle to je taneční parket!“