Vtipy o námořnících - 219 zajímavých

Chlápek k sousedovi: „Musím se ti přiznat, tvá žena tě podvádí se mnou.”
„To je ale lhářka, tvrdila mi, že její milenec je hezký a chytrý!”

Jeptišky z jednoho kláštera se rozhodly, že se vypraví na cestu do Svaté země. Když se vrátily, dozvěděl se o jejich výpravě sám biskup a zavolal si k sobě matku představenou: "Tak vyprávěj má dcero, jak probíhala vaše pouť." "Byla to těžká, velmi těžká cesta, monsignore. Pán na nás seslal mnoho nástrah, ale všechny jsme je ve zdraví překonaly." "A jaké nástrahy máš na mysli?", ptá se biskup. "Ty nejtěžší, otče. Jen co jsme nalodily, námořníci se opili a hned první noc nás všechny znásilnili. Tedy až na sestru Angeliku." "O, můj Bože", křižuje se Biskup. "A to není všechno, po několika dnech naši loď přepadli piráti, námořníky pozabíjeli, to je určitě Pán tak potrestal za jejich hříchy. A nás všechny znásilnili. Tedy kromě sestry Angeliky." "Ach, Mon Dieu!", povzdychne si biskup. "Ale to ještě není všechno. Hned další den přišla hrozná bouře a ta nás zahnala k pobřeží Afriky, kde loď ztroskotala. Všichni námořníci zahynuli ve vlnách - i je pán potrestal za jejich hříchy - ale my se všechny zachránily. Tři dny jsme putovaly pouští, až jsme narazily na tlupu kočovných beduínů. A ti nás všechny znásilnili." "Všechny," ptá se biskup. "Kromě sestry Angeliky," odpoví matka představená. "Promiň dcero, že se tě vyptávám na tak hrozné zážitky, ale jak to, že dcera Angelika vždy zůstala uchráněna. To je tak ošklivá?" "To ne, monsignore, ale ona nechtěla..."

pluje a protoze je to lod rybarska, nezastavuje po dlouhy cas. A jeden namornik uz to nevydrzi a jde za kapitanem. "Pane kapitane, ja uz nutne potrebuju sex. Nemuzete nekde zastavit?"
To bohuzel nemzu. Ale mame tady jednoho Cinana, ktery vam pomuze... Prevlikne se vzdycky za zenskou a je to krasa."
"Radsi ne..."

Namornik to vydrzi jeste dva mesice a pak se rozhodne a jde za kapitánem. "Pane kapitane, ja jsem si to rozmyslel, ale nesmi to nikdo vedet."
"To je fajn, ale bude to vedet 7 lidí."
"Jak to sedm?"
"No, tak budu to vedet ja, pak vy, pak ten Cinan a pak dalsi ctyri namornici, co ho budou drzet, protoze on to nema rad...."

Rozplývá se mladý francouzský námořník při pohledu na blížící se Rio de Janeiro: "Je to fantastické! Připomíná mi to siluetu krásné mladé dívky..." "Jak jsi přišel na tohle zajímavé přirovnání?" ptá se ho kamarád. "A ty se divíš? Mně po dvaceti měsících plavby na širém moři už všechno připomíná siluetu krásné mladé dívky..."

Rvačka mezi námořníky v krčmě je v plném proudu. Mladý námořník Patrick přichází v čele svých věrných kamarádů, rozhlédne se před krčmou a povídá: „Jdu tam a to budete koukat, jaký tam udělám za pár minut pořádek. V momentě to bude lítat na ulici.”
Kamarádi stojí v houstnoucím šeru na ulici před krčmou a čekají. Vtom vylétne postava oknem. Chvíli řev zevnitř, rány a kvílení... a vyletí druhá. Kamarádi počítají: „Třetí... čtvrtý... pátý... šestý... sedmý!”
Ze země se najednou zvedne Patrick a na kamarády vztekle zavrčí: „Nepočítejte, troubové! To jsem pořád já!”

„To jsem nevěděl, že sis koupil vodní lyže!” křičí na námořníka, který se žene po hladině jako blesk, známý rybář.
„Žádné vodní lyže, to jsem jen špatně harpunoval žraloka!”

U barového pultu sedí na vysoké stoličce vytáhlý námořník, který se snaží navázat rozhovor s vedle sedící dívkou.
„Víte, slečno,” povídá jí, „já vlastně ani nejsem tak veliký, ale my jsme brali dneska služné a já si sedím na peněžence!”

Před revolučními námořníky vystoupí Lenin. "Soudruzi! Pro dnešek musíme revoluci odložit. Džeržinskij jede na ryby." "No a co, bez něho by to nešlo?" "Bez něho samozřejmě ano. Ale bez Aurory asi ne..."

V námořnické krčmě, vyzdobené exponáty ryb, krabů a jiných nejedlých oblud, mezi modely starých vraků si dal kapitán Peterson řízek. Po několika marných zásazích nožem zavolal vrchního a pravil: „Pane vrchní, tady to máte a pověste to zase na stěnu!”

Vypráví jeden námořník kamarádům: „Všechny ty vaše historky nestojí za nic! To já se včera zasloužil o to, že jistá mladá žena uhájila svou čest!”
„To je úžasné! Povídej, jak se to stalo?” žasnou kamarádi.
„Rozmyslel jsem si to.”

Po ztroskotání lodi se zachránili dva námořníci na skalnatém ostrově. Jednou takhle při prohledávání skalisek na ostrově objevili jeskyni a v ní poklad obrovské ceny. "Sláva, jsme zachráněni!" zvolali radostně. "Za zlato si koupíme loď a odjedeme odtud jako boháči..."

Mladičký námořník se seznámil s dámou, která pro něho byla velmi přitažlivá, protože mu v mnohém připomínala jeho laskavou a pečlivou maminku. Námořník poslušně odešel s dámou do jejího bytu a na loď se vrátil až po půlnoci, strhaný a s očima plnýma slz. „Co se ti stalo?“ ptají se ho starší kamarádi. „To je strašné,“ naříká mořský vlček, „to je hrozné!“ „Co to s tebou, člověče, udělala?“ „Řekla mi, že žádný Ježíšek není!“

Námořník, který přistál v Reykjavíku, se ptá Islanďana: „Prosím vás, kdy tady máte léto?”
„To je těžko říct. Například letos připadlo léto na středu.”

Mladý námořník, který se neustále chlubil svými vědomostmi ve znalostech francouzštiny, se to snažil svým kamarádům dokázat tak, že přistoupil v jednom francouzském přístavu k hezké dívce a dal se s ní do hovoru. Jeho přátelé to s obdivem sledovali z povzdálí. Sotvaže s ní ale mladík prohodil pár vět, dívka zrudla a milému hochovi vlepila pořádných pár facek. Ten se vítězoslavně obrátil k ostatním a povídá: „Tak vidíte, že umím francouzsky!”

Zachráněný námořník vypráví svým přátelům: „Když se začala loď potápět, dal mi kapitán rozkaz, abych vzal do člunu dvacet šest žen, které byly na naší palubě, a pokusil se s nimy doplout k pevnině. Podařilo se to. Již druhého dne jsme dopluli k neobydlenému ostrovu. Já a všech šestadvacet žen.”
„A trvalo dlouho, než vás zachránili?”
„Velmi dlouho. Pro mne zvlášť byla ta doba velmi dlouhá, protože jsem se musel skrývat v korunách stromů.”

„Jste šťasten,“ ptá se kapitán nováčka, „že sloužíte v námořnictvu Jejího královského veličenstva?“ Námořník Mac Bully odpovídá: „Ano, jsem šťasten, kapitáne!“ „Dobře, a co jste byl předtím?“ „Předtím jsem byl o mnoho šťastnější!“

Námořní nováček je u vytržení, když vidí poprvé kolem sebe dokola širé moře. „Bože, to je vody,“ vzdychne si zasněně. „No, a to si ještě představ,“ povídá mu starší kamarád, „že vlastně vidíš jen tu vodu, co je navrch !“

Na vyhlídkové palubě první lodní třídy odpočívají manželé Smithovi, kteří cestují do Newcastlu. Loď se kývá nebezpečně ze strany na stranu a lehátka popojíždějí sem a tam. Pani Smithová, unavena neustálým hlídáním sebe a svého lehátka, povídá manželovi: "Já si teď trošku zdřímnu. Ale kdybych náhodou spadla z paluby do vody, tak mne okamžitě vzbuď!"

Cestující se vyptávají ve chvílí volna kapitána: „A už jste někdy viděl obávaného mořského hada?“ „Ne, nikdy.“ „Cože? Celý život se plavíte po všech mořích světa a ještě jste se nestřetl s mořskou příšerou? Jak si to vysvětlujete?“ „To je asi tím,“ vysvětluje kapitán, „že já jsem abstinent.“

Na širém moři ztroskotal velký zaoceánský parník. Několik lidí se zachránilo v malém člunu. Pluli tak už několik dnů a nikde nepotkali žádnou loď ani nespatřili pevninu. Jeden zachráněný se ptá ustrašeně druhého: "Co myslíte, najdou nás?" "Ale jistě, jen buďte bez obav! Mne hledá policie pěti států!"

Ptali se jednoho námořníka, proč byl vlastně propuštěn ze služby na ponorce. "Nelíbil se jim můj zvyk spát při otevřeném okně," pravil mořský vlk.

Zastaví důstojník nachmeleného námořníka a napomíná ho: „Jak to chodíte? Vždyť máte čepici obráceně!" „To nevadí," mávne rukou námořník, „já se za chvíli budu zase vracet!"

Čerstvě ženatý námořník byl přeřazen na malý ostrov v Pacifiku. Píše manželce: "Drahá, uplyne dlouhá doba, než se znovu uvidíme. Už teď se mi stýská a nevím, jak to bez tebe vydržím. Navíc je tady všude spousta mladých dívek. Poraď mi. Myslíš, že kdybych si našel nějaký koníček, pomůže mi to odolat pokušení?" Manželka mu zpátky poslala harmoniku, ať se na ni naučí hrát. Po roce se manžel vrátil domů, otevřel dveře a objal manželku: "Nemůžu se dočkat, miláčku, až tě odnesu do postele a budeme se vášnivě milovat celou noc." "Moment, moment, drahý. Nejdřív mi ukaž, jak umíš na harmoniku!"

Kapitán přichází před nastoupenými námořníky a prohodí k prvnímu důstojníkovi: „Prosím vás, co to támhle trčí za nos? To nemůžete toho námořníka postavit do druhé řady?“ „Prosím, pane kapitáne, to je jeden z nováčků a on tam už stojí !“

Sedí dva námořníci v lokále. Jeden starší, protřelý mořský vlk a druhý takový holobrádek, kterému je námořnická čepice trochu velká. A naproti nim sedí mladá, hezká slečna. Nováček se na ni dívá lačnýma očima a občas vzdychne. Když už to trvá příliš dlouho, povídá mu ten starý vlk: „Běž a prohoď s ní pár slov! Uvidíš, že tahle si dá říct, mám na to čuch!”
Nováček se tedy odhodlá, vstane a přistoupí ke slečně: „Hele, slečno, nekopla byste si s námi partičku mariáše?”

Mezi kamarády: „Dneska je to takovej ospalej den...”
„Máš pravdu, taky bych se s někým vyspal.”

„Proč ti píše ta tvoje dívka pořád tak dlouhé dopisy?“ vyzvídá kormidelník na mladém námořníkovi. „Všechno mi podrobně vypisuje, abychom se nemuseli zdržovat řečmi, až za ní přijedu.“

Námořník píše milostný dopis jedné ze svých milenek, pojednou se zarazí a dlouho okusuje tužku. Pak se obrátí na kamaráda a povídá: „Byl bys tak laskav, Jime, a sundal si košili?“ „Prosím tě, na co?“ „Chtěl bych se podívat, jak se píše Mary Lou.“

Loučí se námořník se svou dívkou. Na rozloučenou mu dává dívka svoji fotografii a zdůrazňuje, aby ji měl neustále na očích. „Tvoje fotografie je velmi pěkná,“ povídá námořník, „ale postrádám na ní to, co mám u tebe nejraději.“ „Ale Johne,“ zapýří se dívka, „vždyť je to jenom obličej!“

Chlápek chtěl zjistit, jestli mu je věrná jeho žena a jeho milenka. Protože se vůbec neznaly, mohl si dovolit experiment. Poslal obě na dlouhou výletní cestu námořní lodí. Po měsíční plavbě se obě vrátily a manžel se ptá své ženy, jak se chovala jeho milenka. Žena říká: „Jo, tu ženskou si pamatuju. Spala na té plavbě skoro s každým chlapem.”
Zklamaný manžel se poté ptá své milenky na chování své ženy. Milenka říká: „Ta paní je skutečná dáma.”
„Jo? Jakto?”
„No, nalodila se s manželem a celou plavbu se od něj nehnula.”

Vyprávěl námořník přátelům o svých dobrodružstvích v Jižní Americe: „Co vám mám povídat? Bylo to strašné! Indiáni vpravo, Indiáni vlevo, Indiáni všude kolem nás... Kam se člověk podíval, všude Indiáni na svých lodích. Přirazili k naší Margaretě a už se houfem drali na palubu...”
„Proboha! Co jste dělali?”
„Už bylo pozdě. Nedalo se nic dělat a tak jsme od nich museli koupit pár výšivek, nějaké koberce, několik vyřezávaných nožů a masek.”

Pana Holana překvapila v noci sousedka, jak škrábe na dveře svého bytu.
„Co to vyvádíte, pane Holan?”
„Ale, zapomněl jsem si doma klíče, a tak se snažím, aby si manželka myslela, že je za dveřmi Asta a pustila mě dovnitř.”

Námořník dostal po službě volno a aby taky něco užil, vyhledal dům radosti a obrátil se na madam, která domu vládne: „Chtěl bych nějakou inteligentní společnici. Víte, jsem dost náročný...“ Madam odběhne a za chvíli zavolá, že může jít mladý pán nahoru. Námořník poslechne, jde nahoru, vezme za kliku, zůstane překvapeně stát. Zevnitř pokoje se line líbezná hudba. Po chvilce překvapení námořník vejde a spatří za klavírem něžnou dívenku, která bravurně hraje ty nejsložitější a nejnáročnější skladby. Námořník v obdivu usedne a v poslechu kouzelné hudby úplně zapomene na původní účel své návštěvy. Když dívka skončí, zeptá se jí užasle: „Proboha, slečno, vy jste ohromný talent! Proč nestudujete konzervatoř?“ „Vy jste se zbláznil! Copak mi to rodiče dovolí?“

Do anglické námořní školy přijíždí na kontrolu admirál a ptá se jednoho mladého důstojníka: „Dovedl byste vyjmenovat dvě největší osobnosti v historii anglického námořnictva?”
„Nelson a... Promiňte, nezaslechl jsem dobře vaše jméno, pane admirále!”

Kanibalové zajmou trosečníky a chystají se je sníst, ale náčelník říká: „Nechte je být, dneska budeme mít utopence.”
„Fuj, já už myslel, že jste kanibalové,” oddechne si jeden ze ztroskotaných námořníků.
Náčelník se zamračí: „Nebojte, dočkáte se, teď ale přece nemůžeme nechat vaše utopené druhy zkazit!”

Plavčík na ledoborci zahlédne tonoucího.
„Hoďte mu záchranné kolo!” rozkřikne se na námořníky.
Chlap ve vodě se otřese: „Brrr! Rrradššši mmmi hhhoďďte kkožžžich!”

Stěžuje si jeden mladý námořník: „Vždycky, když máme odplout, jsem takový mátožný a nanicovatý už dva dny předem ...“ „Tak promluv s kapitánem, jestli bychom kvůli tobě nemohli vyplouvat o dva dny dříve !“

U ostrova zastaví loď a zachraňuje trosečníky, osm námořníků. "A už jste všichni? Ženy s vámi nebyly žádný?" ptá se kapitán. "Ale jo, jedna tady s námi byla, ale loni v květnu umřela. A nějaká svině ji minulej tejden zahrabala."

„Tak jsem si koupil kuchařku, abych si mohl uvařit, když manželka není doma,” svěřuje se kámošům pan Ludvík. „Ale nakonec z vaření nic nebylo.”
„Proč?”
„Protože každý recept začínal slovy: Vezměte čistý hrnec!”

Potkají se dva kamarádi: „Ty se tváříš, jako když ti uletěly včely. To ti zase stará udělala k obědu hrachovou kaši, co?”
„Ne, měl jsem uzené koleno, ale uletěly mně včely.”

Matka se snaží vnutit mlsnému Petříkovi špenát: „Ty opravdu nechceš být silný jako Pepek námořník?”
„Chci,” odpoví Petřík, „ten musel být ale silný, když to snědl.”

Námořní loď zakotvila u pobřeží černé Afriky, aby doplnila své zásoby pitné vody. Námořníci se setkali s nebývalou ochotou náčelníka, který jim dokonce pomohl dopravit zásoby na loď. Kapitán mu na závěr srdečně poděkoval a věnoval pár drobností na památku, načež začal náčelník chrčet, pískat, mrmlat, prskat, kvičet, vrčet, všelijak kňourat a sténat, až najednou zčistajasna plynulou angličtinou pravil, že děkovat není zač a že on a jeho kmen rádi pomohli bílým mužům.
Kapitán byl překvapen dokonalou náčelníkovou znalostí jazyka, a proto se ho zeptal: „Kde jste se naučil tak skvěle anglicky?”
Náčelníkovi zalichotilo toto uznání a s přívětivým úsměvem nasadil opět celou škálu záhadných zvuků a pazvuků a řekl: „Naučil jsem se anglicky z rozhlasového kurzu, který vysílali na krátkých vlnách.”

„A tak to zase ne!“ rozčiluje se cestující na lodi. „Já si kabinu číslo 100 nevezmu a nevezmu!“ „Prosím vás, ale proč?“ „Jednou jsem jel do Londýna a taky jsem měl číslo 100 a nějaký lump mi v noci tu jedničku utrhl... Lidi pak na mne celou noc bouchali, že už jsem tam moc dlouho!“

Na lodi prosí slečny starého mořského vlka, aby jim vyprávěl nějaký vtip. Námořník se ošívá, že zná jen samé sprosté. A devčata na to, ať tedy místo každého sprostého slova zakašle, že už si to domysli. Namořník spusti: "Echm, echm echm echm. Chrchly Chrchly echm, chm echm chrchly chrchly. Chrchly chrchly, echm echm... Doprdele, teď sem to zkurvil."

V přístavní krčmě se baví děvčata s námořníkem: „Slyšely jsme, že máte na prsou vytetovaného papouška. Ukažte nám ho!”
Námořník si svlékne košili a dívky namítnou: „Jéje, vždyť tam žádného papouška nemáte!”
„Víte, on zrovna sedí na bidýlku. Mám vám ho ukázat?”

„Víš, jaký je rozdíl mezi sprostým člověkem a člověkem slušným?”
„Jaký?”
„Sprostý řekne: Já se z toho poseru! A slušňák: Já se z toho počůrám!”

„Vy nemáte rohožku, že si chodíš otírat boty k sousedům?”
„Máme, ale nechci ji zašpinit.”

„To víš, že Jirka dostal košem?”
„Ne!”
„Tak poslouchej, má přes dvacet stehů!”

Ptá se brýlatý kamaráda: „Jak to děláš, že se ti poslední dobou tak zlepšil zrak?”
„Naučil jsem se všechna ta písmenka u doktorky nazpaměť.”

Kdo jako jedinej brečí u Titanicu???
Cikáni, protože vidí kolik tun oceli se potopilo. :DDD

Co je to, když se na vás někdo vyprdne?
Něco lepšího, než když se na vás úplně vysere.

Kapitán svolá mužstvo na palubu a oznamuje: „Ode dneška nestrpím na lodi žádného, kdo by ve službě pil!”
„Ale kapitáne,” ozve se vzadu jeden námořník, „přeci nechcete s papouškem ara řídit loď sám?”

Návštěva vyprovází pana Nováka a ten protestuje: „Přece se nebudete obtěžovat s mým doprovodem.”
„To se mýlíte, ani nevíte, jakou mám radost, že konečně vypadnete!”

Ptá se mladý námořník staršího: „Co je to vlastně ta bigamie?”
„To je jednoduché - když máš v každém přístavu dvě manželky!”

Unavený cestující vstoupí do své kajuty, aby si odpočinul. Jen co se převlékl do pyžama, vyruší ho něžné zaklepání na dveře kajuty. Otevře a spatří roztomilou dívku v průsvitné noční košilce. Dívka upadne do rozpaků: „Ach ... promiňte, myslela jsem, že jste ten pán z poslední noci...“

Vykračuje si jeden pán po palubě v ženské sukni, v botách s vysokým kramflíčkem, sněhobílé blůzičce s fižím a s kabelčičkou. „Ty ses snad zbláznil!“ chytne ho za ruku přítel. „Co je s tebou? Na co ta maškaráda? Stěží jsem tě v tom poznal ...“ „Hlupáku,“ šeptne mu přestrojený muž, „copak ty nevíš, že když se něco stane, tak se z lodi zachraňují nejdřív ženy a děti?“

Kormidelník se vyškrábal na palubu, nadýchl se zhluboka osvěžujícího ranního vzduchu a s rozkoší se několikrát protáhl. „Už jsi snídal?" zeptal se ho kamarád. „Kdepak! Ještě jsem nevypil ani štamprli!"

Ptá se plavčík Johna: „Musíš ten rum pořád pít?" „Ne," odpovídá John, „já to dělám úplně dobrovolně."

Pan Holý zvoní na souseda Vodičku: „Pane Vodička, jste doma?”
„Ne!”
„Ale za dveřmi vidím vaše boty,” namítne pan Holý.
Z druhé strany dveří se ozve: „Já mám dva páry!”

Na zaoceánské lodi zemře námořník, pochovávají jej do moře a protože nemají zátěž, přiváží mu k nohám pytel s uhlím.
„To jsem nevěděl, že do pekla si musíte brát i uhlí,” komentuje jeden z cestujících.

Chlubí se paní sousedce: „Dnešní den jsem začala velkoryse. Dala jsem jednomu vandrákovi stovku.”
„Stovku? To je dost. Co tomu řekl tvůj manžel?”
„Oh, ten to schválil. Řekl: Děkuji, miláčku!”

Dva námořníci se houpou v záchranných vestách na hladině oceánu a jeden smutně povídá druhému: „Ponorka to byla skvělá. Škoda, že máš ten pitomý zvyk, chrápat při otevřeném okně!”

Jde pan Dobrota po chodbě paneláku a najednou z jednoho bytu vyletí klouček, v ruce malou mačetku a začne do něj třískat a řve: „Dej mi vláček! Dej mi vláček!”
Pomlácený pan Dobrota ho chytne za flígr a šup za rodiči.
„Koukejte si toho svýho spratka vychovat. Co to je za móresy, mlátit lidi na chodbě a řvát něco o vláčku?”
Sousedka chvíli zírá a pak říká: „No jo, když on tomu klukovi můj starej nasliboval, že dostane vláček, když bude sekat dobrotu...”

Bavil se námořník na ulici s dívkou, se kterou se jen před malou chvilkou seznámil a byl nadšen, že si spolu tak dobře rozumějí. Najednou zpozoroval, že jenom přes ulici je hodinový hotel a rozhodl se toho využit. „Slečno,“ navrhl jí taktně, „co kdybychom pokračovali v našem započatém rozhovoru támhle naproti v hotelovém pokoji?“ „No dovolte!“ urazila se slečna. „Co si to dovolujete? Copak já jsem, nějaká prodejná ženská?“ „Ó pardon! Ale jen tak mimochodem, copak já jsem mluvil o penězích?“

Když se loď přiblížila ke břehu, kapitán vykřikl: „Vyhoďte kotvy!”
Po chvíli za ním přišel jeden z námořníků: „Pane, co máme dělat? Ty kotvy se nám nechtějí vejít do odpadkového koše!”

Ptá se pan Nitka souseda Vazby: „Někde jsem zaslechl, že jste závodně házel kladivem a jednou jste prý dokonce překonal světový rekord. Ale nebyl vám uznán. Co se stalo?”
„Ale, pokazil jsem otočku a hodil jsem to opačným směrem.”

Nováček potkal svého bývalého kamaráda. „To je ale náhoda!“ zvolal kamarád radostně. „Takové setkám! To se musí oslavit!“ „Ne, nezlob se, kamaráde, ale dnes to nejde. Nemám žízeň...“ „Jak to? Mladý námořník a nemáš žízeň?“ „Ne, já jsem se dneska už dvakrát topil...“

Povídá nováček starému mořskému vlkovi: „Ty prý hraješ úžasně skvěle karty. Mohl bys mi vysvětlit zásady mariáše?“ „Ale to je velmi jednoduché. Jeden hráč vyhodí na stůl kartu a jeho spoluhráči mu nadávají...“ „A co dál?“ „Dál už nic. To je všechno.“

Pochvaluje si nováček africký přístav, kde na čas zakotvili. „Město je to krásné, lidé milí a všechno je tady tak levné... Za čtyři dny jsem utratil dva dolary.“ „A za co?“ „Převážně za whisky a ženy.“

U barového pultu sedí na vysoké stoličce vytáhlý námořník, který se snaží navázat rozhovor s vedle sedící dívkou. „Víte, slečno,“ povídá jí, „já vlastně ani nejsem tak veliký, ale my jsme brali dneska služné a já si sedím na peněžence!“

Na slunné pláži leží nádherná dívka. Zastaví se u ní mladý námořník a s obdivem ji pozoruje. „Co byste dělala, kdybych si k vám přisedl?“ zeptal se po chvíli. „Utekla bych.“ „A kdybych vám dal ruku kolem pasu?“ nedal se námořník odradit. „Utekla bych.“ „A kdybych se vás pokusil políbit?“ „No, utekla bych,“ pravila už trochu nejistě dívka. „A kdybych ...“ „Prosím vás, přestaňte už!“ vybuchla netrpělivostí dívka. „Já nějak zvlášť rychle utíkat neumím, jistě byste mne snadno dohonil...“

Na temné Hamburské ulici osloví pozdě v noci námořníka neznámá černoška: „Byl byste tak laskav, mladý muži, a doprovodil mne domů? Sama se bojím...“ „To mne ani nenapadne!“ odsekne mladý námořník. „Co budu dělat teď o půlnoci v Africe?“

Manželé spí spolu v kajutě, na podlaze už je dobrých třicet centimetrů vody, loď se kolébá ze strany na stranu. Manželka uraženě povídá: „A abys věděl, já to okno nezavřu! Ty sis ho otevřel, tak si ho i zavři!“

Cestující vejde do kajuty a zastihne tam velmi spoře oblečený milenecký pár ve vášnivém objetí. Chvíli se na ně dívá a když si ho nevšímají, zakašle. Muž se otočí a nevraživě se ptá: „Co sem lezete? Je to snad vaše žena?“ „To ne,“ povídá rozpačitě cestující, „ale je to moje kajuta.“

Pán si to kráčí hrdě po palubě lodi s rozkošným pejskem. „Pane,“ upozorňuje ho jeden z námořních důstojníků, ,,toho psa nesmíte brát s sebou do kajuty!“ „Dobře, a kde tady máte kajutu pro psy?“

Vypráví zarostlý starý mořský vlk cestujícímu, který se zajímá o ty nejnepravděpodobnější historky: „Jednou jsem seděl takhle na zádi lodi, šplouchal nohama ve vodě, když najednou cítím, jak mi o nohu zavadilo něco hladkého a kluzkého... Hmátnu po tom rukou a vytáhnu obrovskou pijavici. Ta vám byla jako má ruka!“ „Cože?“ nevěří cestující. „Neříkejte! Tak špinavá?“

Stáli manželé u zábradlí a dívali se zasněně do vln moře. Najednou se nějakým nedopatřením stalo, že manžel uklouzl a přepadl přes zábradlí do moře a zůstával za jedoucí lodí daleko vzadu. „Richarde!“ volá manželka úpěnlivě. „Richarde, nenechávej mne tu samotnou!“

Pozdě v noci bouchá někdo na dveře kajuty. Cestující se probudí a ptá se rozespalým hlasem: „Co je? Co se děje?“ „Hoří! Loď hoří!“ volá čísi hlas. „A proč budíte zrovna mne? Copak já jsem nějaký hasič?“

„Co to děláš?“ ptá se jeden cestující druhého. „Nabírám si na památku do láhve mořskou vodu.“ „Tak si ji naplň jenom do poloviny!“ „A proč?“ „Aby ti voda nevytlačila zátku, až přijde příliv.“

Potápí se loď. Kapitán se ptá cestujících: "Umí se někdo z přítomných modlit?" Vzadu se přihlásil jeden starší muž: "Ano, já se umím modlit." "Dobře," povídá kapitán, "tak se běžte modlit, protože máme o jeden záchranný pás méně."

Povídají si dvě dámy na potápějící se lodi: "Podívejte se, drahá pani, na toho směšného kapitána! Řekněte, copak tohle je nějaké potápění? To by měli vidět, jak se dřív lodě potápěly..."

"Když se loď začala topit," vyprávějí dvě dámy ve společnosti svým přítelkyním o katastrofě, kterou společně zažily, "byly jsme právě uprostřed velmi zajímavého rozhovoru." "No a dál!" naléhají přítelkyně. "A my jsme si jednoduše povídaly a povídaly a povídaly... až jsme se octly na břehu."

Námořník navazuje na lodi rozhovor s dívkou: "Jedete do Marseille služebně, anebo jen tak za zábavou?" "Služebně," odpovídá dívka, ale pak dodá, "ale kdybyste chtěl, tak i za zábavou."

Námořní důstojník ukazuje novému námořníkovi veškeré technické vybavení lodi: navigační přístroje, radiostanici, strojovnu a lodní automatiku. "To je potom jistě velmi lehké takovou loď řídit, když je tak přepychově a moderně vybavena," povídá nováček po prohlídce. "Myslím, že si potom může stoupnout ke kormidlu kdejaký idiot." "Proč ne?" usměje se důstojník. "Chcete to zkusit?"

To je hrozné! Člověk aby se bál už do té Jižní Ameriky plout! Tady zase čtu v novinách, že zemětřesení úplně zničilo město Tuahtepetlempesaetluhtenpedor...Bylo by zajímavé zjistit, jak se to město jmenovalo před tím zemětřesením.

Seděli námořníci v přístavní krčmě. Po půlnoci se jeden zvedl a přistoupil ke kamarádovi: „Nepij už tolik, máš už celou hlavu rozmazanou!"

Říká Michael kamarádovi: „Včera jsem ti viděl jednoho námořníka a ten ti byl tak opilý..." „A kdes ho viděl?" „V zrcadle."

Stojí dva pánové na přepychové zaoceánské lodi u lodního bazénu a se zájmem pozorují koupající se slečny. „Podívej se támhle na tu blondýnu,“ povídá jeden z nich, „jak dlouho vydrží na vodě !“ „Aby ne !“ ozve se za nimi stojící námořník. „Včera jsem do ní hučel celý večer, a je to dřevo!“

Božce Křúpalové zemřel v nemocnici manžel. Zvědavá súsedka Mařena Kočicova sa zvědavě ptá: „A na co umřél tvůj starý?”
„Ale, na chřipku...” odpoví smutně vdova.
Mařena soucitně a s lítostí řekne: „No, ještě, že to nebylo nic vážnějšího...”

Mladičký námořník se seznámil s dámou, která pro něho byla velmi přitažlivá, protože mu v mnohém připomínala jeho laskavou a pečlivou maminku. Námořník poslušně odešel s dámou do jejího bytu a na loď se vrátil až po půlnoci, strhaný a s očima plnýma slz.
„Co se ti stalo?” ptají se ho starší kamarádi.
„To je strašné,” naříká mořský vlček, „to je hrozné!”
„Co to s tebou, člověče, udělala?”
„Řekla mi, že žádný Ježíšek není!”

„A jakou jste měl na lodi funkci?” vyzvídá na mladém námořníkovi, takovém uchu, pěkná slečna.
„Muž přes palubu.”

Dva přátelé sedí v kavárně. Jeden z nich čte noviny, a ten druhý se na něho zlobí: „Jak, prosím tě, můžeš číst noviny, když na tebe mluvím?”
„Velmi snadno. Mám totiž cvik z dvacetiletého manželství.”

Z taxíku vyskočí chlap s dvěma kufry a uhání mocnými kroky k přístavišti. Loď už je na dva metry od břehu. Muž ji dohání, mohutným skokem se odráží a dopadá na loď, kde klesne vyčerpáním. Když si trošku oddychne a otře si z čela pot, povídá: „Tak jsem přeci jen chytil ten váš zatracený parník!”
„Ani jste nemusel tak spěchat,” povídá mu laskavě námořník chystající si laso na ukotvení. „My teprve přistáváme...”

„Dobrý den, hledám pana Kalianka, jsem jeho spolužačka.”
„Dělejte si legraci z někoho jiného, pan Kalianko v životě do žádné školy nechodil!”

Baví se dva námořníci u barového pultu: „Vidíš támhle tu dívku? Včera by stačila ještě jedna sklenka cinzana a byla by moje...“ „Tak proč jsi jí to cinzano nedal?“ „Neměla už žádné peníze.“

Slečna ve společnosti neustále napomíná námořníka, aby vyprávěl slušnější anekdoty. „Drahá slečno,“ povídá námořník své červenající se spolustolovnici, „kdybych znal slušnější anekdoty, tak jsem se nikdy nedal k námořníkům...“

Zeptal se jeden pán v přístavu: „Prosím vás, kdy odjíždí parník do Honolulu?“ „V pondělí, ve středu a v pátek, dovolí-li to počasí, protože každou chvíli hrozí uragán. A ve čtvrtek a v sobotu jezdí v každém případě.“

Z taxíku vyskočí chlap s dvěma kufry a uhání mocnými kroky k přístavišti. Loď už je na dva metry od břehu. Muž ji dohání, mohutným skokem se odráží a dopadá na loď, kde klesne vyčerpáním. Když si trošku oddychne a otře si z čela pot, povídá: „Tak jsem přeci jen chytil ten váš zatracený parník!“ „Ani jste nemusel tak spěchat,“ povídá mu laskavě námořník chystající si laso na ukotvení. „My teprve přistáváme...“

Ve společném kajutě cestují na lodi spolu dva strašně málomluvní cestující. Celý týden společné plavby nepromluví mezi sebou ani jedině slovo. Ke konci týdne se dostane loď do nebezpečné bouře. A tu se jeden z cestujících konečně ozve: „To je hrozné!“ „A říkal někdo, že ne?“

„Pane kapitáne, proč stojíme?“ ptá se dáma na lodi muže nejpovolanějšího. „Je hustá mlha, madam,“ vysvětluje jí kapitán. „Plout v takové mlze je příliš velké riziko.“ „Ale vždyť jsou vidět hvězdy!“ diví se dáma. „To je sice pravda,“ povídá kapitán, „jenomže všude okolo nás je minové pole, a tam, co ukazujete vy, poplujeme až po detonaci!“