Vtipy o námořnících - 230 zajímavých

Pan Holý zvoní na souseda Vodičku: „Pane Vodička, jste doma?”
„Ne!”
„Ale za dveřmi vidím vaše boty,” namítne pan Holý.
Z druhé strany dveří se ozve: „Já mám dva páry!”

Na zaoceánské lodi zemře námořník, pochovávají jej do moře a protože nemají zátěž, přiváží mu k nohám pytel s uhlím.
„To jsem nevěděl, že do pekla si musíte brát i uhlí,” komentuje jeden z cestujících.

Chlubí se paní sousedce: „Dnešní den jsem začala velkoryse. Dala jsem jednomu vandrákovi stovku.”
„Stovku? To je dost. Co tomu řekl tvůj manžel?”
„Oh, ten to schválil. Řekl: Děkuji, miláčku!”

Dva námořníci se houpou v záchranných vestách na hladině oceánu a jeden smutně povídá druhému: „Ponorka to byla skvělá. Škoda, že máš ten pitomý zvyk, chrápat při otevřeném okně!”

Jde pan Dobrota po chodbě paneláku a najednou z jednoho bytu vyletí klouček, v ruce malou mačetku a začne do něj třískat a řve: „Dej mi vláček! Dej mi vláček!”
Pomlácený pan Dobrota ho chytne za flígr a šup za rodiči.
„Koukejte si toho svýho spratka vychovat. Co to je za móresy, mlátit lidi na chodbě a řvát něco o vláčku?”
Sousedka chvíli zírá a pak říká: „No jo, když on tomu klukovi můj starej nasliboval, že dostane vláček, když bude sekat dobrotu...”

Bavil se námořník na ulici s dívkou, se kterou se jen před malou chvilkou seznámil a byl nadšen, že si spolu tak dobře rozumějí. Najednou zpozoroval, že jenom přes ulici je hodinový hotel a rozhodl se toho využit. „Slečno,“ navrhl jí taktně, „co kdybychom pokračovali v našem započatém rozhovoru támhle naproti v hotelovém pokoji?“ „No dovolte!“ urazila se slečna. „Co si to dovolujete? Copak já jsem, nějaká prodejná ženská?“ „Ó pardon! Ale jen tak mimochodem, copak já jsem mluvil o penězích?“

Jeden starší profesor začínal svou každou přednášku přisprostlým vtipem. Po jednom obzvláště nechutném se dívky domluvily, že opustí sál, jestli se to ještě jednou stane. K profesorovi se to doneslo a příští přednášku tedy začal: „Dobrý den, studenti. Jestlipak už jste slyšeli, že v Indii mají nedostatek prostitutek?“
Po těchto slovech se všechny dívky pohoršeně zvedly a mířily ke dveřím.

„Kam ten spěch, dámy,“ zavolal za nimi profesor. „Loď odplouvá až zítra.“

Když se loď přiblížila ke břehu, kapitán vykřikl: „Vyhoďte kotvy!”
Po chvíli za ním přišel jeden z námořníků: „Pane, co máme dělat? Ty kotvy se nám nechtějí vejít do odpadkového koše!”

Ptá se pan Nitka souseda Vazby: „Někde jsem zaslechl, že jste závodně házel kladivem a jednou jste prý dokonce překonal světový rekord. Ale nebyl vám uznán. Co se stalo?”
„Ale, pokazil jsem otočku a hodil jsem to opačným směrem.”

Nováček potkal svého bývalého kamaráda. „To je ale náhoda!“ zvolal kamarád radostně. „Takové setkám! To se musí oslavit!“ „Ne, nezlob se, kamaráde, ale dnes to nejde. Nemám žízeň...“ „Jak to? Mladý námořník a nemáš žízeň?“ „Ne, já jsem se dneska už dvakrát topil...“

Povídá nováček starému mořskému vlkovi: „Ty prý hraješ úžasně skvěle karty. Mohl bys mi vysvětlit zásady mariáše?“ „Ale to je velmi jednoduché. Jeden hráč vyhodí na stůl kartu a jeho spoluhráči mu nadávají...“ „A co dál?“ „Dál už nic. To je všechno.“

Pochvaluje si nováček africký přístav, kde na čas zakotvili. „Město je to krásné, lidé milí a všechno je tady tak levné... Za čtyři dny jsem utratil dva dolary.“ „A za co?“ „Převážně za whisky a ženy.“

U barového pultu sedí na vysoké stoličce vytáhlý námořník, který se snaží navázat rozhovor s vedle sedící dívkou. „Víte, slečno,“ povídá jí, „já vlastně ani nejsem tak veliký, ale my jsme brali dneska služné a já si sedím na peněžence!“

Na slunné pláži leží nádherná dívka. Zastaví se u ní mladý námořník a s obdivem ji pozoruje. „Co byste dělala, kdybych si k vám přisedl?“ zeptal se po chvíli. „Utekla bych.“ „A kdybych vám dal ruku kolem pasu?“ nedal se námořník odradit. „Utekla bych.“ „A kdybych se vás pokusil políbit?“ „No, utekla bych,“ pravila už trochu nejistě dívka. „A kdybych ...“ „Prosím vás, přestaňte už!“ vybuchla netrpělivostí dívka. „Já nějak zvlášť rychle utíkat neumím, jistě byste mne snadno dohonil...“

Na temné Hamburské ulici osloví pozdě v noci námořníka neznámá černoška: „Byl byste tak laskav, mladý muži, a doprovodil mne domů? Sama se bojím...“ „To mne ani nenapadne!“ odsekne mladý námořník. „Co budu dělat teď o půlnoci v Africe?“

Manželé spí spolu v kajutě, na podlaze už je dobrých třicet centimetrů vody, loď se kolébá ze strany na stranu. Manželka uraženě povídá: „A abys věděl, já to okno nezavřu! Ty sis ho otevřel, tak si ho i zavři!“

Cestující vejde do kajuty a zastihne tam velmi spoře oblečený milenecký pár ve vášnivém objetí. Chvíli se na ně dívá a když si ho nevšímají, zakašle. Muž se otočí a nevraživě se ptá: „Co sem lezete? Je to snad vaše žena?“ „To ne,“ povídá rozpačitě cestující, „ale je to moje kajuta.“

Pán si to kráčí hrdě po palubě lodi s rozkošným pejskem. „Pane,“ upozorňuje ho jeden z námořních důstojníků, ,,toho psa nesmíte brát s sebou do kajuty!“ „Dobře, a kde tady máte kajutu pro psy?“

Vypráví zarostlý starý mořský vlk cestujícímu, který se zajímá o ty nejnepravděpodobnější historky: „Jednou jsem seděl takhle na zádi lodi, šplouchal nohama ve vodě, když najednou cítím, jak mi o nohu zavadilo něco hladkého a kluzkého... Hmátnu po tom rukou a vytáhnu obrovskou pijavici. Ta vám byla jako má ruka!“ „Cože?“ nevěří cestující. „Neříkejte! Tak špinavá?“

Stáli manželé u zábradlí a dívali se zasněně do vln moře. Najednou se nějakým nedopatřením stalo, že manžel uklouzl a přepadl přes zábradlí do moře a zůstával za jedoucí lodí daleko vzadu. „Richarde!“ volá manželka úpěnlivě. „Richarde, nenechávej mne tu samotnou!“

„Co to děláš?“ ptá se jeden cestující druhého. „Nabírám si na památku do láhve mořskou vodu.“ „Tak si ji naplň jenom do poloviny!“ „A proč?“ „Aby ti voda nevytlačila zátku, až přijde příliv.“

Potápí se loď. Kapitán se ptá cestujících: "Umí se někdo z přítomných modlit?" Vzadu se přihlásil jeden starší muž: "Ano, já se umím modlit." "Dobře," povídá kapitán, "tak se běžte modlit, protože máme o jeden záchranný pás méně."

Povídají si dvě dámy na potápějící se lodi: "Podívejte se, drahá pani, na toho směšného kapitána! Řekněte, copak tohle je nějaké potápění? To by měli vidět, jak se dřív lodě potápěly..."

"Když se loď začala topit," vyprávějí dvě dámy ve společnosti svým přítelkyním o katastrofě, kterou společně zažily, "byly jsme právě uprostřed velmi zajímavého rozhovoru." "No a dál!" naléhají přítelkyně. "A my jsme si jednoduše povídaly a povídaly a povídaly... až jsme se octly na břehu."

Námořník navazuje na lodi rozhovor s dívkou: "Jedete do Marseille služebně, anebo jen tak za zábavou?" "Služebně," odpovídá dívka, ale pak dodá, "ale kdybyste chtěl, tak i za zábavou."

Námořní důstojník ukazuje novému námořníkovi veškeré technické vybavení lodi: navigační přístroje, radiostanici, strojovnu a lodní automatiku. "To je potom jistě velmi lehké takovou loď řídit, když je tak přepychově a moderně vybavena," povídá nováček po prohlídce. "Myslím, že si potom může stoupnout ke kormidlu kdejaký idiot." "Proč ne?" usměje se důstojník. "Chcete to zkusit?"

To je hrozné! Člověk aby se bál už do té Jižní Ameriky plout! Tady zase čtu v novinách, že zemětřesení úplně zničilo město Tuahtepetlempesaetluhtenpedor...Bylo by zajímavé zjistit, jak se to město jmenovalo před tím zemětřesením.

Seděli námořníci v přístavní krčmě. Po půlnoci se jeden zvedl a přistoupil ke kamarádovi: „Nepij už tolik, máš už celou hlavu rozmazanou!"

Říká Michael kamarádovi: „Včera jsem ti viděl jednoho námořníka a ten ti byl tak opilý..." „A kdes ho viděl?" „V zrcadle."

Stojí dva pánové na přepychové zaoceánské lodi u lodního bazénu a se zájmem pozorují koupající se slečny. „Podívej se támhle na tu blondýnu,“ povídá jeden z nich, „jak dlouho vydrží na vodě !“ „Aby ne !“ ozve se za nimi stojící námořník. „Včera jsem do ní hučel celý večer, a je to dřevo!“

Božce Křúpalové zemřel v nemocnici manžel. Zvědavá súsedka Mařena Kočicova sa zvědavě ptá: „A na co umřél tvůj starý?”
„Ale, na chřipku...” odpoví smutně vdova.
Mařena soucitně a s lítostí řekne: „No, ještě, že to nebylo nic vážnějšího...”

„A jakou jste měl na lodi funkci?” vyzvídá na mladém námořníkovi, takovém uchu, pěkná slečna.
„Muž přes palubu.”

Dva přátelé sedí v kavárně. Jeden z nich čte noviny, a ten druhý se na něho zlobí: „Jak, prosím tě, můžeš číst noviny, když na tebe mluvím?”
„Velmi snadno. Mám totiž cvik z dvacetiletého manželství.”

„Dobrý den, hledám pana Kalianka, jsem jeho spolužačka.”
„Dělejte si legraci z někoho jiného, pan Kalianko v životě do žádné školy nechodil!”

Baví se dva námořníci u barového pultu: „Vidíš támhle tu dívku? Včera by stačila ještě jedna sklenka cinzana a byla by moje...“ „Tak proč jsi jí to cinzano nedal?“ „Neměla už žádné peníze.“

Slečna ve společnosti neustále napomíná námořníka, aby vyprávěl slušnější anekdoty. „Drahá slečno,“ povídá námořník své červenající se spolustolovnici, „kdybych znal slušnější anekdoty, tak jsem se nikdy nedal k námořníkům...“

Zeptal se jeden pán v přístavu: „Prosím vás, kdy odjíždí parník do Honolulu?“ „V pondělí, ve středu a v pátek, dovolí-li to počasí, protože každou chvíli hrozí uragán. A ve čtvrtek a v sobotu jezdí v každém případě.“

Z taxíku vyskočí chlap s dvěma kufry a uhání mocnými kroky k přístavišti. Loď už je na dva metry od břehu. Muž ji dohání, mohutným skokem se odráží a dopadá na loď, kde klesne vyčerpáním. Když si trošku oddychne a otře si z čela pot, povídá: „Tak jsem přeci jen chytil ten váš zatracený parník!“ „Ani jste nemusel tak spěchat,“ povídá mu laskavě námořník chystající si laso na ukotvení. „My teprve přistáváme...“

Ve společném kajutě cestují na lodi spolu dva strašně málomluvní cestující. Celý týden společné plavby nepromluví mezi sebou ani jedině slovo. Ke konci týdne se dostane loď do nebezpečné bouře. A tu se jeden z cestujících konečně ozve: „To je hrozné!“ „A říkal někdo, že ne?“

„Pane kapitáne, proč stojíme?“ ptá se dáma na lodi muže nejpovolanějšího. „Je hustá mlha, madam,“ vysvětluje jí kapitán. „Plout v takové mlze je příliš velké riziko.“ „Ale vždyť jsou vidět hvězdy!“ diví se dáma. „To je sice pravda,“ povídá kapitán, „jenomže všude okolo nás je minové pole, a tam, co ukazujete vy, poplujeme až po detonaci!“

Loď se začíná potápět. Na lodi nastává nepopsatelný zmatek. Všichni cestující se vrhají o překot k záchranným člunům, perou se, strkají do sebe, křičí. "Jen žádnou paniku," zahřmí z megafonu sytý kapitánův hlas. "Nejdříve nastoupí ti cestující, kteří jedou na doplňkovou půjčku."

Po palubě lodi běhá kapitán a křičí: "Poplach! Loď se potápí! Všichni do záchranných člunů! A pro vás to platí taky, pane!" "Promiňte, kapitáne, ale já jsem si zaplatil lístek první třídy a tak chci napřed vidět seznam lidí, kteří budou sedět se mnou v záchranném člunu..."

Vyprávěl námořník přátelům o svých dobrodružstvích v Jižní Americe: "Co vám mám povídat? Bylo to strašné! Indiáni vpravo, Indiáni vlevo, Indiáni všude kolem nás... Kam se člověk podíval, všude Indiáni na svých lodích. Přirazili k naší Margaretě a už se houfem drali na palubu..." "Proboha! Co jste dělali?" "Už bylo pozdě. Nedalo se nic dělat a tak jsme od nich museli koupit pár výšivek, nějaké koberce, několik vyřezávaných nožů a masek."

Mladý námořník, který se neustále chlubil svými vědomostmi ve znalostech francouzštiny, se to snažil svým kamarádům dokázat tak, že přistoupil v jednom francouzském přístavu k hezké dívce a dal se s ní do hovoru. Jeho přátelé to s obdivem sledovali z povzdálí. Sotvaže s ní ale mladík prohodil pár vět, dívka zrudla a milému hochovi vlepila pořádných pár facek. Ten se vítězoslavně obrátil k ostatním a povídá: "Tak vidíte, že umím francouzsky!"

"Vylodili jsme se na pobřeží v Africe a co vám budu povídat," vypráví na společenském večírku starý mořský vlk, "horka tam dosahovala, bez přehánění, čtyřicet stupňů ve stínu, a s přeháněním pětapadesát!"

Ve skole povida pani ucitelka: A cim je tvuj tatinek, Jirko? On je pekar. Hmm, to je hezke, na to pani ucitelka, pece nam, deti, chleb. A tvoje maminka je cim, Marusko? Sim, ona je zdravotni sestra. Aha, vidite deti, stara se o nemocne. To je krasne povolani! A co ty Honziku? Muj tatinek tancuje nahatej v gayklubu. Hmmmm, povida pani ucitelka, i takova zamestnani jsou… O prestavce prijde za Honzikem a povida: Opravdu tvuj otec tancuje v tom klubu? A Honzik odveti: Ne, on pracuje v Microsoftu, ale my se za to vsichni stydime.

Námořník hlásí kapitánovi: „Promiňte, kapitáne, ale včera jsem byl ve službě opilý.”
„Ale chlape, vždyť dneska jste taky opilý!”
„Ano, ale to vám budu hlásit až zítra, kapitáne!”

Nový nájemník v domě. Na konci chodby jsou otevřené dveře, tak do nich nahlédne a vidí ženu, jak se drží za prsa a skáče ze stolu na zem. Vedle stolu sedí chlap na nočníku a drží deštník. Nový nájemník jde k výtahu, potká domovníka a ptá se ho: „Ty lidi tam vzadu..., nemám zavolat doktora?”
A domovník na to: „To jsou hluchoněmí. Ona mu říká, ať skočí pro mléko, a on, že tam prší a že se na to může vysrat.”

Námořník se vrátí po třech letech domů a vidí - čtyři děti!
„Kde se vzalo tolik dětí? Ty dvě jsou mé, to vím. A tyhle dvě?”
Žena se usměje: „Ty jsou zase mé.”

Nováček se vrací z vycházky v přístavu a přivádí s sebou na provázku kozu. „Bože můj!“ spráskne ruce jeho starší kamarád. „Kdes ji sebral?“ „Vyměnil jsem j! za konzervy s jedním domorodcem.“ „A co s ní budeš dělat na lodi?“ „Co bych s ní dělal? Vezmu si ji do kajuty a bude mi dávat mléko.“ „A co krmení?“ „V kuchyni zbudou vždycky nějaké ty zbytky.“ „A to jí chceš postavit v kajutě snad chlívek?“ „Ne, přivážu si ji k posteli.“ „No jo, ale umíš si představit ten smrad?“ „Co by, však ona si zvykne...“