Vtipy o mužích a ženách - 908 zajímavých

Pan Nováček leží na gauči a čte noviny, když z kuchyně vykoukne manželka a rozkazovačně praví: „Vezmi si sítěnku a jdi do obchodu koupit cukr a mouku.”
„Nó, kupování cukru a mouky není právě mužská záležitost,” zaprotestuje muž.
„Tak dobře,” povídá ostře manželka. „Svlékni se a půjdeme do ložnice!”
Muž vstane, jde pro tašku a při tom nadává: „To si už nemůžu ani zažertovat?!”

Žena vyčítá muži: „Jsi hrozně zaostalý - přijdeš domů, najíš se a hned chceš do postele. Co takhle si popovídat o poezii, umění, o duši, o hudbě...”
Následující den se manžel vrátí z práce a říká: „Četla jsi Rembranta?”
„Ne.”
„Tak do postele!”

Paní Nováková chce žehlit, ale s překvapením zjistí, že je prádelní koš úplně prázdný. Obrátí se tedy na manžela: „Proboha, kam zmizelo všechno prádlo?”
„To opravdu netuším,” pokrčí rameny pan Novák a dodá: „Ale teď si vzpomínám, že jsi mi ráno říkala, abych ho sundal ze šnůry a hodil do koše a pak jsi chtěla, abych ten koš vynesl...”

Muž telefonuje manželce: „Chtěl bych dnes přivést na oběd kolegu.”
„Zbláznil ses? Děti mají planý neštovice, já peru, sundala jsem záclony, nemám uklizeno, k obědu ohřívám včerejší knedlíky, mám rýmu, podívej se na mě, jak vypadám!”
„Ale počkej, to nevadí. Víš, on se chce ženit. A to je ono. On chce vidět, jak vypadá rodinnej život!”

Čtyři starší dámy sedí u partie bridže a hrnků s čajem. První povídá: „Víte, dámy, známe se tak dlouho... Musím se k něčemu přiznat. Jsem kleptomanka, už několik let. Ale nebojte se, vám jsem nikdy nic nevzala.”
Druhá se připojí: „No, já se taky musím přiznat. Tíží mě to už dlouho. Trpím nymfománií, ani už ty chlapy nestíhám počítat. Ale dala jsem si pozor, abych se vyhnula vašim manželům...”
Třetí po chvilce váhání říká: „Když se takhle zpovídáme, tak já se tedy taky přiznám. Jsem lesba. Ale vy nejste můj typ, já mám ráda mladé slečny, nebojte se.”
Čtvrtá vstane a vychrlí: „Já se taky přiznám. Jsem hrozná drbna. A teď mne omluvte, musím vyřídit pár telefonů!”

Přijde takhle jednou manžel večer domů a vidí svou ženu nahou v posteli. Povídá: „Proč jsi tu nahá?”
Žena na to: „Víš, já nemám žádné hadry!”
Muž: „Ale co to povídáš?” Otevře skříň a počítá. „Jedny šaty, druhé šaty, třetí šaty, nazdar Karle, čtvrté šaty...”

V ložnici je tma a do tmy se najednou ozve: „Jiříčku, už spíš?”
„Ne, Alenko, ne.”
„To je dobře. Včera jsem ti viděla na naší sousedce její nový kožich...”
„Chr... chr... chr...”

Muž měl už po krk stálého komandovaní od manželky, tak zašel k psychiatrovi, co s tím. Psychiatr mu poradil, jak si budovat sebevědomí a dal mu knihu o asertivitě. Chlap ji v autobuse cestou domů celou přečetl.
Přijde domů, vrazí do dveří, přistoupí k manželce, ukáže na ni prstem a řekne: „Odteďka, chci, abys věděla, že JÁ jsem pán v tomto domě a MOJE slovo je zákon! Chci, abys mi teď připravila dobré jídlo, a když ho sním, očekávám bohatý dezert. Po večeři mi připravíš koupel, abych si mohl oddychnout. A po koupeli, hádej, kdo mě obleče a učeše...”
„Asi někdo z pohřebního ústavu,” povídá žena.

Jde chlápek a potká starší, nehezkou ženskou.
„Tak co, mladej?” povídá mu. „Chtěl bys mít krásnou a bohatou ženu?”
„No jasně, že bych chtěl. Ale co vám je po tom?!”
„Jen pomalu! Když se se mnou vyspíš, dám ti za ženu svou krásnou a bohatou dceru.”
Po chvilce si plácli a stalo se. Ráno se chlápek probudí a naléhá: „Tak kde máš tu dceru?”
„Nejdřív mi musíš povědět, kolik ti je roků!”
„Co to sem pleteš, přeci jsme si plácli! Ale tak dobře, je mi pětatřicet. Co má být?”
„No vidíš, a to ještě pořád věříš na pohádky?!”