Vtipy o národech a menšinách - 575 zajímavých

Plstěný klobouk je věc dobrá a bytelná, ale přece jen - čtyřicet let je čtyřicet let. Za takovou dobu se rozpadne i tak opatrnému člověku, jako je starý MacCornick. A tak tedy starý MacCornick vkročí do obchodu, kde si před čtyřiceti lety kupoval klobouk. Otevře dveře a řekne bodře: „Dobrý den, tak už jsem tu zas...”

Slovák na poště: „Máte ceruzku (= tužku)?”
„Nie, dva kluky!”

Mistr volá na Ukrajince, který přišel žádat o místo na stavbě: „Hej Ruse, a umíš ty vůbec mluvit německy? Víš, jsme německá firma a Němci si na to potrpí.”
„Da, da.”
„No dobře, tak přijď zítra,” kývne hlavou mistr, „a počítej s tím, že si tě ráno ještě trochu prozkouším.”
Druhý den před šestou je už Ukrajinec na stavbě a mistr ho zkouší, jak slíbil.
„Tak povídej, wie heisst du?”
„Co to, to já neumět!” divoce máchá rukama Ukrajinec.
„Ale vždyť jsi včera říkal da, da..., a víš, že tě jinak nemůžu vzít!”
„Da, říkal, ale na to, že Němci potrpět na jazyk...”

Jeden maharádža má velikou zahradu s různým ovocem. Tři zloději se dohodli, že si zajdou natrhat, ale byli chyceni stráží a předvedeni před maharádžu, který jim určil trest. Každému bude nacpáno do zadku ovoce, jaké si utrhl. Cpou tedy prvému do zadku jablko a on řve bolestí. Druhému rvou do zadku grep a ten křičí ještě víc. Třetí se tomu směje. Maharádža se ptá, proč se směje.
On mu odpoví: „To jsem zvědav, jak mi tam narvete melouna.”

Ptá se žák učitele: „A jak to přijde, že má rabín děti, když ve dne v noci imrvére studuje svaté knihy?”
Učitel na to: „No, k tomu je potřeba čtyřicet tisíc a čtyři andělé.”
Celá třída ztichne.
„A to jako proč zrovinka tolik?” ptá se žák.
„No protože přijdou ti andělé, jeden ho chytne za jednu ruku, druhý za druhou ruku, třetí za jednu nohu, čtvrtý za druhou nohu - a zvednou ho od těch svatých písem a odnesou na lože k jeho paní, k rebecin.”
Žákovi to vrtá hlavou: „To jsou ale všehovšudy čtyři andělé, co k tomu byli potřeba. K čemu je pak těch čtyřicet tisíc?”
Učitel se zamyšleně usměje: „No, těch čtyřicet tisíc se ho pak snaží dostat zpátky k těm svatým písmům.”

Přišel Kohn za rabínem: „Rabi, malér! Mám syna, kluk chytrej, hlava otevřená, mohl být skoro rabín a on se nechal pokřtít!”
Rabi odpovídá: „Kohn, to říkaj ausgerechnet mně? Vždyť já taky mám syna, kluk chytrej, hlava otevřená, mohl být skoro rabín a taky se nechal pokřtít! To nemůžeme tak nechat, jdeme za vrchním rabínem!”
U vrchního rabína svému představenému povídají: „Rebe, poslouchaj nás, oba máme syny, hlavy otevřený, mohli být skoro rabíni a nechali se pokřtít!”
Na to vrchní rabin: „A to říkaj ausgerechnet mně? Vždyť já mám taky syna, kluk chytrej, hlava otevřená, už mohl být skoro rabín a on se nechal pokřtít! To nemůžeme tak nechat!”
Vrchní rabi s nimi jde do synagógy a modlí se: „Veliký Adónaj, máme problém. Všichni máme syny, kluci chytří, hlavy otevřené, mohli být skoro rabíni a oni se nechali pokřtít!”
Zahřmí a shůry se ozve hlas: „Pánové, tohle vy říkáte ausgerechnet mně?”

Přijde Američan do trafiky: „Do you speak English?”
„Ehm, hmh, yes.”
„Marlboro!”

Říká Američan synovi: „Je to pro člověka nedůstojné, jestliže mu manželství zprostředkuje počítač.”
„A jak ses ty seznámil s maminkou?”
„Celkem normálním způsobem. Vyhrál jsem ji v pokeru!”

Indiáni se přijdou za šamanem zeptat, jestli bude tuhá zima. Šaman rozhodí kamínky, podívá se na ně a řekne: „Nevím, Velký Manitou mlčí. Ale pro jistotu štípejte dříví.”
Tak indiáni odejdou, štípají dříví, ale za týden se přijdou zeptat znova. Šaman tedy zase rozhodí kamínky a povídá: „Nevím, Velký Manitou stále mlčí. Ale pro jistotu štípejte dříví.”
Indiáni zase odejdou a štípají dříví, ale šamanovi už je to blbý, a tak se jde zeptat na meteorologickou stanici, jaká ta zima bude. A tam mu odpoví: „My nevíme, ale asi pořádně tuhá. Indiáni už čtrnáct dní štípají dříví.”