Vtipy o národech a menšinách - 575 zajímavých

Čech, Rus, Američan a Brit letí letadlem. Náhle se jim vznítí motor a mají jen tři padáky. Prvního padáku se chytí Rus a vyskakuje se slovy: „Jako příslušník nejinteligentnějšího národa mám právo se zachránit.”
Druhý padák pro sebe zabere Američan. Před skokem prohlásí: „Jako příslušník nejbohatšího národa mám právo na život.”
Brit s klidem Angličana pronese směrem k Čechovi: „Měl bych sice právo skočit, ale jako džentlmen vám přenechám poslední padák.”
Čech se však nenechá vyvést z míry a prohlásí: „Můžeme klidně skočit oba, protože příslušník nejinteligentnějšího národa skočil s mým batohem!”

První školní den na americké střední škole představuje učitelka nového žáka, Sakira Suzukiho z Japonska. Hodina začíná a učitelka prohlásí: „Uvidíme, kdo ovládá kulturní historii Ameriky. Kdo řekl: Dejte mi svobodu, nebo mě zabte?”
Ve třídě hrobové ticho, jen Suzuki zvedne ruku: „Patrick Henry, 1775, Filadelfie.”
„Výborně, Suzuki. A kdo řekl: Stát je národ a národ nesmí zhynout?”
Suzuki se postaví: „Abraham Lincoln, 1863, Washington.”
Učitelka se podívá na žáky a pokárá je: „Stydím se za vás. Suzuki je Japonec a zná americkou historii lépe než vy!”
Zezadu se ozve tichý hlas: „Polib mi, zasranej Japončíku!”
„Kdo to řekl?” zvolá učitelka.
Suzuki zvedne ruku a bez vyzvání odpoví: „Generál McArthur, 1942, Guadalcanal, a Lee Iacocca, 1982, při valné hromadě firmy Chrysler.”
Třída ztichne, jen zezadu se ozve: „Je mi z toho na blití!”
Učitelka křičí: „Kdo to byl?!”
Suzuki okamžitě odpovídá: „George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v průběhu oběda, 1991, Tokio.”
Jeden ze studentů se postaví a otráveně řekne: „Vyhul mi!”
Učitelka hystericky: „A dost! Kdo to byl teď?!”
Suzuki bez mrknutí oka: „Bill Clinton Monice Levinské, Oválná pracovna Bílého domu, Washington, 1997.”
Další ze studentů se postaví a zařve: „Suzuki je hromada sraček!”
A Suzuki opět klidně: „Valentino Rossi, 2002, Velká cena motocyklů, Brazílie.”
Třída zcela propadne hysterii, učitelka upadá do bezvědomí. Otevřou se dveře a vejde ředitel: „Kurva, takový bordel jsem ještě neviděl!”
Suzuki: „Vladimír Špidla ministru financí při předložení státního rozpočtu, 2003, Praha.”

„Cikáne, od čeho tak smrdíš?”
„Ale, od práce.”
„A co děláš?”
„Hovno.”

Dežo volá na Hrad: „Haló, slyšel jsem, že tam máte volné místo.”
„Dežo, ty ses zbláznil?”
„To ne, ale jestli je to podmínkou, tak můžu!”

Pepíček povídá vietnamcovi: ,, Ty tady pořád jen stojíš, to nemáš křečové žíly? " A vietnamec: ,, Nemám, nemám, ale zítra dovezu! "

Přijede nejvyšší rabi do Vatikánu na návštěvu. Všechno si prohlédne, lecos se mu líbí, ale nechápe, proč uprostřed chrámu stojí telefonní budka. Zeptá se tedy: „Svatý otče, k čemu je ta telefonní budka?”
„To je spojení k bohu.”
„A mohl bych si zatelefonovat?”
„Ale zajisté.”
Rabi vejde do budky, vytočí číslo a takových deset minut hovoří s bohem. Po skončení hovoru vyjde z budky a ptá se: „Co zaplatím?”
„500 dolarů.”
„Cože, 500 dolarů za deset minut?”
„No, ono to jde přes satelit a to stojí hrozný peníze,” odpovídá svatý otec.
Rabi nekomentuje, vytáhne pět set dolarů a zaplatí.
Po nějakém čase vyrazí papež do Jeruzaléma, všechno si prohlédne a všimne si, že v největší synagoze stojí také telefonní budka.
„To je spojení s bohem?” ptá se.
„Jistě, svatý otče.”
„A mohl bych si zavolat?”
„Zajisté, svatý otče.”
Papež vejde do budky a asi deset minut hovoří s bohem. Po skončení hovoru vyjde a ptá se: „Co zaplatím?”
„10 centů, svatý otče.”
„Cože, jen deset centů, když u nás to stojí takový peníze?”
„To víte, místní hovor.”

Munkeles se odhodlá na cestu k zázračnému rabimu, aby se ho zeptal na dvě věci, které ho tíží. Majitel panství mu totiž vypověděl pacht a kdykoliv Munkeles přijde na zámek vyjednávat, dá ho vyhodit. A druhá věc: Munkelesova mladá, krásná žena, ač se doma denně modlí k Bohu, ne a ne dostat dítě.
Moudrý rabi ho vyslechl a praví: „Víš co, Munkeles? Pošli na zámek svou paní a ty se zatím modli, aby to všechno dobře dopadlo!”

Angličan má ženu a milenku. Má rád ženu.
Francouz má ženu a milenku. Má rád milenku.
Žid má ženu a milenku. Má rád mámu.
Slovák má ženu a milenku. Má rád alkohol.

Jak se říká cikánovi v obleku?
„Obžalovaný, povstaňte.”

Ve vlakovém kupé sedí Indián a kovboj. Kovboj kouří dýmku a vypouští kroužky dýmu. Indián to nakonec nevydrží a pohrozí mu: „Ještě jedno sprosté slovo a budu tě skalpovat!”

Přijde šerif do salónu a vidí na zemi mrtvého muže. Ptá se tedy barmana: „Hráč?”
„Jo.”
„Falešnej?”
„Jo.”
„Poker?”
„Ne, housle.”

V kolika autech se stěhuje somálský národ?
Ve dvou, protože v prvním jede prezident.

Přijde kontrolor z berního úřadu do synagogy. Provádí kontrolu a potom se obrátí na rabína a říká: „Všiml jsem si, že kupujete hodně svíček.”
„Ano,” odpověděl rabín.
„Dobře, a co děláte s voskem, který odkapává?” zeptal se kontrolor.
„Dobrá otázka,” povídá rabín, „my ho schraňujeme a když ho máme dost, pošleme ho zpátky k výrobci svíček a on nám občas pošle krabici zdarma.”
„Ó,” odpověděl kontrolor, poněkud zaskočen tím, že na svou neobvyklou otázku dostal tak praktickou odpověď.
Řekl si, že bude pokračovat svým nepříjemným způsobem...
„Rabíne, a co tyhle všechny vaše nákupy macesů? Co děláte s těmi drobečky?”
„Ano,” odpověděl rabín klidně, „no vlastně je schraňujeme a když jich je hodně, pošleme je v krabici zpátky výrobci a on nám občas pošle krabici macesových koulí.”
„Hm,” zamručel kontrolor a přemýšlel jak rabína znervóznit. „Dobře, rabi, a co děláte se všemi těmi předkožkami z obřízek?”
„Ano, ani tady neplýtváme,” odpověděl rabín. „Co děláme je to, že je schraňujeme a když jich máme dost, tak je pošleme na berňák.”
„Na berňák?” zeptal se nedůvěřivě kontrolor.
„Ale ano,” odpověděl rabín, „na berňák... a oni nám asi tak jednou za rok pošlou takovýho malýho čuráka, jako jste vy.”

Vydal jsem se na úřad práce, abych získal sociální dávky pro svého psa.
Paní u okénka mi řekla, že to nejde, že psi nemůžou dávky dostat.Tak jsem jí vysvětlil, že:
Pes je černý, nezaměstnaný, líný a neumí dobře česky. Byl několikrát napomínán za sexuální obtěžování a má plno potomků po okolí. Navíc neplatí daně, na záchod chodí do parku, obtěžuje cizí lidi a žebrá. Krade jídlo a netuší, kdo je jeho otec.
Paní se ještě jednou podívala do papírů a - v pondělí se mám stavit pro peníze...

Do New Yorku přiletí Angličan a taxikář mu na letišti říká: „Vy jste Angličan, co? Mám pro vás jednu speciální americkou hádanku. Myslím na někoho, kdo má stejné rodiče jako já, a přesto to není můj bratr ani sestra. Kdo to je?”
Angličan přemýšlí, ale nakonec se poddá. Taxikář povídá: „No, já to jsem.”
Angličan se za čas vrátí domů a na jedné čajové párty vypráví, že v Americe slyšel jednu místní hádanku: „Myslím na někoho, kdo má stejné rodiče jako já, a přesto to není můj bratr ani sestra. Kdo to je?”
Společnost přemýšlí, ale nikdo na to nemůže přijít. Zeptají se tedy, na koho myslel. Světaznalec odpovídá: „Je to jeden newyorský taxikář!”

Řidič nákladního auta jede v dešti a veze náklad bowlingových koulí. Na krajnici vidí stát dva Romy, tak se mu jich zželí a nechá je nastoupit - pod podmínkou, že si vylezou na korbu a tam ani nemuknou.
Za chvíli náklaďák zastaví příslušník a ptá se, kam řidič jede. Ten odpoví, že do Rakouska. Příslušník jde dozadu, podívat se na korbu a jak odhrne plachtu, zkoprní, přiběhne k řidiči a rychle na něj drmolí: „Okamžitě nastartujte a jeďte co nejrychleji, ať jste co nejdříve za státní hranicí!”
Řidič na to dupne a jede, co to motor dá. Příslušník volá přes operační středisko: „Všem jednotkám. Ke státní hranici jede vysokou rychlostí řidič bílého Iveca. Prosím nezastavovat a nechat volný průjezd. Veze náklad cikánských vajec a dva už se mu na korbě vylíhli.”

Cikán se dožaduje u soudu: „Můj domácí mi musí vrátit část činže, protože jsem po dvou letech bydlení zjistil, že nemám v bytě koupelnu!”

Somálec leží v nemocnici a volá na sestru: „Sestři, tam v rohu je pavouk!”
Sestra odpoví: „Ten je malý, ten vám nic neudělá.”
Za chvíli ale slyší z pokoje: „Ty sviňo, kam mě to táhneš?!”

Na Kavkaze v jedné vesničce se dožil mužík sta let. Když přicházeli novináři k jeho domku, aby s ním udělali rozhovor, tak uviděli oslavence, jak sedí před domkem a usedavě pláče. Jeden novinář se ho ptá: „Prosím vás, co se vám stalo, že pláčete? Vy se máte naopak radovat. To není každému dané, aby se dožil tak požehnaného věku! Ublížil vám někdo?”
Děda si utřel rukávem slzy a praví: „Před chvíli jsem dostal od vlastního táty pár facek.”
Novinář se ptá: „Proboha a za co?”
„No protože jsem házel po dědovi kamenama...”

Indián vypráví synovi: „Když k nám přišli misionáři, měli Svatou knihu, a my naši zemi. Teď máme v rukách my Svatou knihu, a oni naši zemi.”

Jede kovboj na koni a vyplaší se mu. Kovboj spadne a vidí hada. Chytí ho a had povídá: „Ssss, když mě pustíš, splním ti tři přání.”
Kovboj si pomyslí: „Mluvící had, píčovina, ale budiž.”
Pustí hada a ten mu říká: „Jaký máš první přání?”
„Chci mít obličej jako Stallone.”
„Druhé přání?”
„Chci být svalnatý jako Schwarzenegger.”
Nakonec kovboje nenapadalo už žádné další přání, tak řekl: „Chci mít přirození jako můj kůň.”
Had: „Jak si ráčíš.”
Kovboj jede domů, dívá se do zrcadla a povídá: „Hmmm, obličej jak Stallone.”
Sundá košili a povídá: „Hmmm, fakt jak Schwarzenegger.”
Sundá trenýrky a říká: „A kurva, já zapomněl, že mám klisnu!”

Cikáni na stavbě: „Fero, vidíš tu muchu?”
„Nie, kde?”
„Chlapi, končíme, zlá viditelnost.”

Na veřejných záchodcích je na automatu na kondomy cedulka: „Odpovídá britským předpisům.”
Pod tím je vyrytý nápis: „To Titanic taky odpovídal.”

Jede po Volze člun, v něm je Ivan a jeho žena. Ivan sedí, pokuřuje si, žena usilovně pádluje.
„Přidej, Natašo,” honí ji muž, „nebo to nestihnem!”
Nataša zabere, sic jí síly stačí, pot se z ní jen line. Za chvíli opět: „Zaber, Natašo, času není nazbyt!”
Žena už nemůže, ale stále pádluje. Po chvíli Ivan zapálí další cigaretu a znovu peskuje: „Ty se flákáš, takhle tam nikdy nedojedem!”
V tom okamžiku se ozve ze břehu hlas: „Buď zdráv, Ivane. Kam máš namířeno?”
„Á, buď zdráv, Igore. To víš, vezu ženu do porodnice!”

Děti dostanou za domácí úkol napsat slohovou práci na téma: MOJE RODINA. Když práce odevzdávají, věnuje učitelka sladký úsměv a pochvalu přičmoudlému Lacovi. Ten totiž oproti ostatním odevzdává pěkný svazek popsaných listů.
Druhý den ovšem vchází učitelka do třídy zjevně rozladěná: „Já nemám čas na hlouposti! Mohl by někdo Lacovi po vyučování vysvětlit, jaký je rozdíl mezi slohovou prací a seznamem rodinných příslušníků?”

Britský tisk: „Francouzi mají Cizineckou legii, která ví, jak se má bojovat, protože všichni její vojáci jsou cizinci.”

Angličan, Australan a Jihoafričan sedí v jednom londýnském baru a popíjejí pivo. Jihoafričan dopije, vyhodí sklenici do vzduchu, vytáhne pistol, vystřelí, sklenice se rozsype na malé kousíčky a on říká: „My v jižní Africe máme tak levné sklenky, že nepotřebujeme pít z jedné dvakrát.”
Australan na něj chvíli zírá a pak udělá to samé a povídá: „My v Austrálii máme tolik písku na výrobu skleniček, že taky nepotřebujeme pít z jedné dvakrát.”
Angličan zůstane chladný. Vypije pivo, vyhodí sklenici do vzduchu, vytáhne zbraň, zastřelí Jihoafričana a Australana a praví: „My v Anglii máme tolik Jihoafričanů a Australanů, že nepotřebujeme pít se stejnými dvakrát!”

Mladý skotský strážník Gordon měl být povýšen, ale nejprve musel složit kvalifikační zkoušku. Dostal otázku: „Jste uprostřed velkého davu, nechcete použít ani obušku, ani zbraně - jak ten dav, aniž by vznikla nějaká panika, rozptýlíte?”
Gordon chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „Snadno a lehce. Sundám helmici a začnu vybírat na vdovy po padlých strážnících.”
Prospěl s vyznamenáním a byl povýšen...

Angličan, Ir a Žid byli britským soudem odsouzeni k dvaceti ranám bičem. Soudce se před exekucí každého z nich zeptal, jakou mastí nebo olejem by si přál natřít záda jako ochranu.
„Prosil bych olivový olej,” řekl Angličan. Dostal olej i dvacet ran. Řval, jako by ho na nože brali.
Ir odpověděl: „Nechci nic, vašich dvacet ran mi neublíží. Pohrdám britskou justicí.” Dostal dvacet ran bičem a ani necekl.
Když se pak ptali Žida, co by si přál na záda jako ochranu před bolestí, prohlásil: „Toho Ira!”

Skot MacDonald vstoupil do tramvaje s velkým balíkem.
„Co budu platit?” zeptal se udýchaně.
„Za sebe penny, za balík dva penny,” řekne průvodčí.
MacDonald rozbaluje balík a povídá: „Můžeš vylézt, Hary! Ono to vyjde lacinějc, když si sedneš na lavici...”

Angličan, Skot a Ir pijí pivo. Těší se, jak si smočí rty v lahodném černém moku. Najednou každému z nich přistála na sklenici moucha a uvízla v husté pěně.
Angličan své pivo znechuceně odstrčil. Ir jedním prstem mouchu vylovil a pořádně se napil. A Skot vytáhl tu mouchu z piva, podržel ji na sklenici a zařval: „Vyplivni to, ty potvoro! Vyplivni to!”

Zahraniční stavbyvedoucí v Somálsku se rozčiluje na dělníka: „Somálče, neschovávej se za tou lopatou!”
Po chvíli překvapeně zvolá: „Aha, tak vás je tam víc?”

Ginsberg navštíví Goldbergův obchod s nábytkem, aby si koupil kredenc.
„Kredence nevedeme,” oznamuje Goldberg, „ale mám pro nich návrh, máme hodiny, jdou a koupěj si nějaký pěkný.”
„Ale kde,” povídá Ginsberg, „na co jsou jednomu hodiny.”
„Na co?” žasne Goldberg, „tak jak to udělaj, aby ráno nezaspali?”
„Soused si vždy o půl sedmý ráno pouští rádio a to mě probudí.”
„No dobře, a to ani nikdy během dne nepotřebujou vědět, kolik je hodin? Jak to zaříděj, aby věděli, kdy maj jít do práce a pak z práce?”
„Jednoduše. Než vylezu z postele, oholím se, vyčistím si zuby a umyju se, je sedm hodin. Než se nasnídám a přečtu si noviny, je půl osmý a akorát čas jít na autobus, abych byl tak akorát v osm v práci. V poledne sousední továrna odtroubí začátek a konec polední pauzy a v pět pak odtroubí i konec pracovní doby. A než se vrátím domů, navečeřím se a podívám na televizi, je devět a čas jít spát. No a druhý den se zase všechno opakuje. Takže mi řeknou, k čemu by mně byly hodiny?”
„No, ale jak třeba určej čas, když se probuděj uprostřed noci?”
„Jednoduše, mám přece trumpetu.”
„Trumeptu? Jak oni trumpetou určujou čas?”
„Vylezu na balkon a silně zatroubím a ten antisemita od naproti vyleze z okna a zařve: Hej, ty Žide bláznivej, co troubíš na trumpetu ve tři hodiny v noci!”

Kde to mají psi nejtěžší?
V Somálsku, musí tam své páníčky brát na vodítko, aby jim neuletěli.

Starý Žid Kohn v New Yorku telefonuje do Kalifornie, když najednou z ničeho nic je hovor přerušen. Kohn se rozčiluje: „Operátore! Okamžitě mě znovu spojte!”
„Je mi líto, pane, ale budete muset hovor uskutečnit znovu.”
„Co to po mně chcete? Koukejte mě znovu spojit!”
„Je mi líto, pane, budete muset znovu zavolat.”
„Operátore? Víte co? Vezměte telefon a strčte si ho do prdele!” A Kohn práskne sluchátkem.
O dva dny později někdo zvoní, Kohn otevře a venku stojí dva urostlí montéři a jeden z nich říká: „Jdeme vám vymontovat telefon.”
„Proč?”
„Protože jste slovně napadl operátora č. 28, což je porušení smluvních podmínek naší společnosti. Ale kdybyste chtěl zavolat a omluvit se, ještě vám telefon na chvíli necháme.”
Kohn vezme telefon, vytočí číslo na operátora a povídá: „Dejte mi operátora 28. Haló, to je operátor 28? Pamatujete se na mne? Před dvěma dny jsem vám řekl, abyste si vzal telefon a strčil si ho, víte kam?”
Khon se významně odmlčí. „No, tak se připravte. Už vám ho nesou!”

Jak se řekne anglicky Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic?
Christopher the Bastard from After Spoons and Without Satellites.

Proč mají Židé velké nosy?
Protože vzduch je zadarmo.

Cikán jde okolo rolníka, který právě sází brambory: „Tak co, sázíte, sázíte?”
„Jo,” odvětí rolník, „a co je ti do toho?!”
„Mně nic,” pokrčí rameny cikán, „ale měl byste těch brambor vysázet co nejvíc, aby vám také nějaké zbyly!”

V porodnici: „Tak, tatínku, jak se bude jmenovat chlapeček tentokrát?”
„Dežo.”
„Dežo? Deža už máte doma čtyřikrát. Víte co? Otevřete doma atlas, najděte nějaké jméno a zítra přijďte.”
Druhý den: „Tak co? Už máte nějaké jméno?”
„Mám. Bangladežo!”

O’Brian je na výletě na Sinaji. Trochu se opozdí za výpravou a za chvíli neví kudy kam. Je ztracen. A najednou, v dálce - oáza! A v ní obchod!
Přišourá se tam, celý zchvácen, a hned k obchodníkovi. Ten sedí před kvelbem a čte si Jerusalem Post. O’Brian ho žádá o vodu! Obchodník jen mlčky ukáže rukou nad sebe. Nad obchodem visí cedule „Moishe Teitelbaum - kravaty”. Vysvětluje trpělivě: „Bohužel, nemám pro vás žádnou vodu na prodej. Kravaty - prosím. Výběr zdaleka v okolí největší. Značkové a konfekce. Množstevní slevy. Vodu však - bohužel.”
O’Brien zuří: „Cožpak nevidíte, že jsem se ztratil? Že jediné, co potřebuji, je voda? Víte, kam si všechny ty kravaty můžete napchat?”
Mojše se nevzruší: „Není od vás pěkné být na mě hrubý. Myslím, že jsem vám udělal velmi kvalitní nabídku. Chcete kravatu? Lepší obchod široko daleko nenajdete! Nechcete? I tak jste byl u nás vítaným zákazníkem. Skutečností však nicméně zůstává, že vodou neobchodujeme.”
Na O’Briena jdou mdloby.
„Co se vody týče,” pokračuje Mojše, „mohu vám dát radu. Zhruba třicet minut cesty tímto směrem naleznete Restaurant u Maxe - rozumějte, Maxe Teitelbauma, mého bratra. Vody, kolik hrdlo ráčí.”
O’Brien zmobilizuje všechny síly a odchází naznačeným směrem. Mojše opět usedá před obchod a pokračuje ve čtení Jerusalem Post. Po dvou hodinách, když už má přečtené všechno, i finanční trhy, vrací se z naznačeného směru O’Brien. Sotva se doplouží. Mojše se zajímá: „Vzácný příteli! Snad jste ten vyhlášený restaurant neminul?!”
O’Brien klesne na kolena: „Samozřejmě, že jsem ho našel. Minout jsem ho nemohl. Ale Max mě tam odmítl vpustit bez kravaty!”

Přidělí kapitán vojáka cikána do skladu proviantu a říká mu: „Cikáne, dávej pozor, aby se něco neztratilo, to není sranda.”
„Bez starosti, pan kapitán.”
Za týden je inventura, chybí pytel mouky.
„Cikáne! Kde je ta mouka? Že tě dám zavřít!”
„Joj, pan kapitán, myši sežrali!”
„Hm... Tak proč jsi to neohlásil? Máš vzít jed a myši vyhubit. A stejně ti nevěřím.”
„Ať shniju, pan kapitán, spolehněte se!”
Za týden další inventura, schází pytel cukru.
„Cikáne! Kde je ten pytel cukru, ty neřáde?! Rozkrádáš zboží - že zavolám vojenskou policii, aby to vyšetřila?!”
„Joj, pan kapitán, tolik myší vy v životě neviděl. Pochytat se nedají, ony cukr sežraly...”
„A zrovna pytel cukru?!”
„Joj, pan kapitán, celý pytel sežraly...”
„Poslouchej, dám ti poslední šanci, ale jak ti zase MYŠI něco sežerou, strčím tě do basy, až shniješ! Jasný?!”
„Rozumím, pan kapitán.”
Za týden opět inventura, chybí celá piksla pepře.
„Cikáne, pojď sem! Pětikilová piksla pepře, mizero jeden, teď jsi skončil!”
„Joj, pan kapitán, vy neuvěříte, co stalo! Jdu po skladu, poctivo hlídám, tu slyším, že něco kýchá. Kdo je tam - a ona myš, sedí, žere pepř a pláče!”

„Kohn, příteli, otázečku: Kolik by snědli pěkně vypečenejch rohlíčků na lačný žaludek?”
Kohn se zasní: „Tak tři, čtyři.”
„Prdlajs, jeden!” směje se Roubíček. „Ostatní by už nejedli na lačno!”
Kohn přijde domů: „Sára, kolik bys snědla rohlíčků na lačno?”
„No, sotva jeden,” je překvapená Sára.
„To je škoda,” říká smutně Kohn, „mohl jsem ti říct bezvadnej vtip.”

Vleze cikán statkářovi do dvora a škemrá: „Velkomožný pán, dejte korunku nebo dvě! Pán Bůh vám oplatí.”
„No, oháníš se tu Pánem Bohem, umíš se aspoň pokřižovat?” povídá statkář. „Ve jménu Otce...”
„... a Ducha svatého amen!” doplní cikán.
„A kde máš Syna?” zeptá se statkář.
„On je v kurníku, velkomožný pán,” přiznává cikán, „ale nebojte sa, on vám tam nic neukradne!”

Přes tenké panelové stěny je slyšet ženu při manželské hádce: "... a s kým budu mít tvoje děti, to je moje soukromá věc. Jasný?!"

Přijde cikáně za maminkou, drží v ruce lžičku a zajímá se: „Mami, co to je?”
„To nevím,” pokrčí matka rameny. „Jdi se zeptat babičky, ta to určitě bude vědět.”
Malinké jde za babičkou a ta si také neví rady: „Tak to tedy nevím, jdi se zeptat dědečka. Ten vystudoval vysokou.”
Cikáně tedy zajde za dědečkem. Ten na lžičku koukne a rychle ji zahodí: „Fuj, mládě od lopaty!”

Stěžuje si starý kočovný indián mladému: „Celý život, den co den putuji za sluncem, ale vždycky večer, když už ho skoro mám, tak se mi schová!”

To znáte, jak jede Čech na dovolenou k moři a v klidu si rybaří, když z ničeho nic najednou chytne zlatou rybku? No, tak tu rybku vytáhne a ona povídá: „Hele, když mne pustíš, tak ti splním dvě přání, já jsem totiž zlatá rybka.”
A on teda, že jo, ale jak to, že jenom dvě, když v každý pohádce a v každým slušným vtipu se zlatou rybkou se vždycky splňujou přání tři.
No a rybka mu vysvětluje, že se časy mění, nejsou peníze atp., no prostě se vymlouvá, co to jde. No ale stejně se dohodnou na těch dvou přáních, a rybka povídá: „Tak si teda přej svoje první přání.”
A Čech se zadívá do zapadajícího slunce nad mořem a říká: „Tak já si teda přeju, aby to moře bylo plný piva.”
„Staniž se,” řekla ryba a stalo se.
„A to druhý přání?” ptá se ryba.
Čech se zase zamyslí a říká: „Ještě tři lahváče na ráno!”

Malý cikán se ptá bílého spolužáka: „Že neuhádneš, co dostanu od táty pod stromeček?”
„To nevím.”
„Tvoje kolo!”

Jak se jmenuje na Slovensku Limonádový Joe?
Malinový Dežo.

Američan a Rus si telefonují: „Haló, Ivane, právě říkali v televizi, že tam u vás jsou děsné mrazy? Prý přes mínus šedesát stupňů?”
„Ale, to je blbina, nevěř tomu, nanejvýš tak mínus dvacet!”
„Ne, ne, ale teď to říkali na CNN, přes mínus šedesát!”
„No tak, prosím tě, tak někde třeba mínus pětadvacet, ale to je opravdu výjimečně.”
„Ale já to teď právě vidím, ty záběry, ty omrzlé silnice, ty domy!”
„Jo takhle, Johne, ty myslíš venku? No tak to jo, to jo!”