Vtipy o národech a menšinách - 634 zajímavých

V porodnici: „Tak, tatínku, jak se bude jmenovat chlapeček tentokrát?”
„Dežo.”
„Dežo? Deža už máte doma čtyřikrát. Víte co? Otevřete doma atlas, najděte nějaké jméno a zítra přijďte.”
Druhý den: „Tak co? Už máte nějaké jméno?”
„Mám. Bangladežo!”

O’Brian je na výletě na Sinaji. Trochu se opozdí za výpravou a za chvíli neví kudy kam. Je ztracen. A najednou, v dálce - oáza! A v ní obchod!
Přišourá se tam, celý zchvácen, a hned k obchodníkovi. Ten sedí před kvelbem a čte si Jerusalem Post. O’Brian ho žádá o vodu! Obchodník jen mlčky ukáže rukou nad sebe. Nad obchodem visí cedule „Moishe Teitelbaum - kravaty”. Vysvětluje trpělivě: „Bohužel, nemám pro vás žádnou vodu na prodej. Kravaty - prosím. Výběr zdaleka v okolí největší. Značkové a konfekce. Množstevní slevy. Vodu však - bohužel.”
O’Brien zuří: „Cožpak nevidíte, že jsem se ztratil? Že jediné, co potřebuji, je voda? Víte, kam si všechny ty kravaty můžete napchat?”
Mojše se nevzruší: „Není od vás pěkné být na mě hrubý. Myslím, že jsem vám udělal velmi kvalitní nabídku. Chcete kravatu? Lepší obchod široko daleko nenajdete! Nechcete? I tak jste byl u nás vítaným zákazníkem. Skutečností však nicméně zůstává, že vodou neobchodujeme.”
Na O’Briena jdou mdloby.
„Co se vody týče,” pokračuje Mojše, „mohu vám dát radu. Zhruba třicet minut cesty tímto směrem naleznete Restaurant u Maxe - rozumějte, Maxe Teitelbauma, mého bratra. Vody, kolik hrdlo ráčí.”
O’Brien zmobilizuje všechny síly a odchází naznačeným směrem. Mojše opět usedá před obchod a pokračuje ve čtení Jerusalem Post. Po dvou hodinách, když už má přečtené všechno, i finanční trhy, vrací se z naznačeného směru O’Brien. Sotva se doplouží. Mojše se zajímá: „Vzácný příteli! Snad jste ten vyhlášený restaurant neminul?!”
O’Brien klesne na kolena: „Samozřejmě, že jsem ho našel. Minout jsem ho nemohl. Ale Max mě tam odmítl vpustit bez kravaty!”

Přidělí kapitán vojáka cikána do skladu proviantu a říká mu: „Cikáne, dávej pozor, aby se něco neztratilo, to není sranda.”
„Bez starosti, pan kapitán.”
Za týden je inventura, chybí pytel mouky.
„Cikáne! Kde je ta mouka? Že tě dám zavřít!”
„Joj, pan kapitán, myši sežrali!”
„Hm... Tak proč jsi to neohlásil? Máš vzít jed a myši vyhubit. A stejně ti nevěřím.”
„Ať shniju, pan kapitán, spolehněte se!”
Za týden další inventura, schází pytel cukru.
„Cikáne! Kde je ten pytel cukru, ty neřáde?! Rozkrádáš zboží - že zavolám vojenskou policii, aby to vyšetřila?!”
„Joj, pan kapitán, tolik myší vy v životě neviděl. Pochytat se nedají, ony cukr sežraly...”
„A zrovna pytel cukru?!”
„Joj, pan kapitán, celý pytel sežraly...”
„Poslouchej, dám ti poslední šanci, ale jak ti zase MYŠI něco sežerou, strčím tě do basy, až shniješ! Jasný?!”
„Rozumím, pan kapitán.”
Za týden opět inventura, chybí celá piksla pepře.
„Cikáne, pojď sem! Pětikilová piksla pepře, mizero jeden, teď jsi skončil!”
„Joj, pan kapitán, vy neuvěříte, co stalo! Jdu po skladu, poctivo hlídám, tu slyším, že něco kýchá. Kdo je tam - a ona myš, sedí, žere pepř a pláče!”

„Kohn, příteli, otázečku: Kolik by snědli pěkně vypečenejch rohlíčků na lačný žaludek?”
Kohn se zasní: „Tak tři, čtyři.”
„Prdlajs, jeden!” směje se Roubíček. „Ostatní by už nejedli na lačno!”
Kohn přijde domů: „Sára, kolik bys snědla rohlíčků na lačno?”
„No, sotva jeden,” je překvapená Sára.
„To je škoda,” říká smutně Kohn, „mohl jsem ti říct bezvadnej vtip.”

Vleze cikán statkářovi do dvora a škemrá: „Velkomožný pán, dejte korunku nebo dvě! Pán Bůh vám oplatí.”
„No, oháníš se tu Pánem Bohem, umíš se aspoň pokřižovat?” povídá statkář. „Ve jménu Otce...”
„... a Ducha svatého amen!” doplní cikán.
„A kde máš Syna?” zeptá se statkář.
„On je v kurníku, velkomožný pán,” přiznává cikán, „ale nebojte sa, on vám tam nic neukradne!”

Přes tenké panelové stěny je slyšet ženu při manželské hádce: "... a s kým budu mít tvoje děti, to je moje soukromá věc. Jasný?!"

Přijde cikáně za maminkou, drží v ruce lžičku a zajímá se: „Mami, co to je?”
„To nevím,” pokrčí matka rameny. „Jdi se zeptat babičky, ta to určitě bude vědět.”
Malinké jde za babičkou a ta si také neví rady: „Tak to tedy nevím, jdi se zeptat dědečka. Ten vystudoval vysokou.”
Cikáně tedy zajde za dědečkem. Ten na lžičku koukne a rychle ji zahodí: „Fuj, mládě od lopaty!”

Stěžuje si starý kočovný indián mladému: „Celý život, den co den putuji za sluncem, ale vždycky večer, když už ho skoro mám, tak se mi schová!”

To znáte, jak jede Čech na dovolenou k moři a v klidu si rybaří, když z ničeho nic najednou chytne zlatou rybku? No, tak tu rybku vytáhne a ona povídá: „Hele, když mne pustíš, tak ti splním dvě přání, já jsem totiž zlatá rybka.”
A on teda, že jo, ale jak to, že jenom dvě, když v každý pohádce a v každým slušným vtipu se zlatou rybkou se vždycky splňujou přání tři.
No a rybka mu vysvětluje, že se časy mění, nejsou peníze atp., no prostě se vymlouvá, co to jde. No ale stejně se dohodnou na těch dvou přáních, a rybka povídá: „Tak si teda přej svoje první přání.”
A Čech se zadívá do zapadajícího slunce nad mořem a říká: „Tak já si teda přeju, aby to moře bylo plný piva.”
„Staniž se,” řekla ryba a stalo se.
„A to druhý přání?” ptá se ryba.
Čech se zase zamyslí a říká: „Ještě tři lahváče na ráno!”

Malý cikán se ptá bílého spolužáka: „Že neuhádneš, co dostanu od táty pod stromeček?”
„To nevím.”
„Tvoje kolo!”