Vtipy o národech a menšinách - 575 zajímavých

Angličan, Skot a Ir pijí pivo. Těší se, jak si smočí rty v lahodném černém moku. Najednou každému z nich přistála na sklenici moucha a uvízla v husté pěně.
Angličan své pivo znechuceně odstrčil. Ir jedním prstem mouchu vylovil a pořádně se napil. A Skot vytáhl tu mouchu z piva, podržel ji na sklenici a zařval: „Vyplivni to, ty potvoro! Vyplivni to!”

Zahraniční stavbyvedoucí v Somálsku se rozčiluje na dělníka: „Somálče, neschovávej se za tou lopatou!”
Po chvíli překvapeně zvolá: „Aha, tak vás je tam víc?”

Ginsberg navštíví Goldbergův obchod s nábytkem, aby si koupil kredenc.
„Kredence nevedeme,” oznamuje Goldberg, „ale mám pro nich návrh, máme hodiny, jdou a koupěj si nějaký pěkný.”
„Ale kde,” povídá Ginsberg, „na co jsou jednomu hodiny.”
„Na co?” žasne Goldberg, „tak jak to udělaj, aby ráno nezaspali?”
„Soused si vždy o půl sedmý ráno pouští rádio a to mě probudí.”
„No dobře, a to ani nikdy během dne nepotřebujou vědět, kolik je hodin? Jak to zaříděj, aby věděli, kdy maj jít do práce a pak z práce?”
„Jednoduše. Než vylezu z postele, oholím se, vyčistím si zuby a umyju se, je sedm hodin. Než se nasnídám a přečtu si noviny, je půl osmý a akorát čas jít na autobus, abych byl tak akorát v osm v práci. V poledne sousední továrna odtroubí začátek a konec polední pauzy a v pět pak odtroubí i konec pracovní doby. A než se vrátím domů, navečeřím se a podívám na televizi, je devět a čas jít spát. No a druhý den se zase všechno opakuje. Takže mi řeknou, k čemu by mně byly hodiny?”
„No, ale jak třeba určej čas, když se probuděj uprostřed noci?”
„Jednoduše, mám přece trumpetu.”
„Trumeptu? Jak oni trumpetou určujou čas?”
„Vylezu na balkon a silně zatroubím a ten antisemita od naproti vyleze z okna a zařve: Hej, ty Žide bláznivej, co troubíš na trumpetu ve tři hodiny v noci!”

Kde to mají psi nejtěžší?
V Somálsku, musí tam své páníčky brát na vodítko, aby jim neuletěli.

Starý Žid Kohn v New Yorku telefonuje do Kalifornie, když najednou z ničeho nic je hovor přerušen. Kohn se rozčiluje: „Operátore! Okamžitě mě znovu spojte!”
„Je mi líto, pane, ale budete muset hovor uskutečnit znovu.”
„Co to po mně chcete? Koukejte mě znovu spojit!”
„Je mi líto, pane, budete muset znovu zavolat.”
„Operátore? Víte co? Vezměte telefon a strčte si ho do prdele!” A Kohn práskne sluchátkem.
O dva dny později někdo zvoní, Kohn otevře a venku stojí dva urostlí montéři a jeden z nich říká: „Jdeme vám vymontovat telefon.”
„Proč?”
„Protože jste slovně napadl operátora č. 28, což je porušení smluvních podmínek naší společnosti. Ale kdybyste chtěl zavolat a omluvit se, ještě vám telefon na chvíli necháme.”
Kohn vezme telefon, vytočí číslo na operátora a povídá: „Dejte mi operátora 28. Haló, to je operátor 28? Pamatujete se na mne? Před dvěma dny jsem vám řekl, abyste si vzal telefon a strčil si ho, víte kam?”
Khon se významně odmlčí. „No, tak se připravte. Už vám ho nesou!”

Proč mají Židé velké nosy?
Protože vzduch je zadarmo.

Cikán jde okolo rolníka, který právě sází brambory: „Tak co, sázíte, sázíte?”
„Jo,” odvětí rolník, „a co je ti do toho?!”
„Mně nic,” pokrčí rameny cikán, „ale měl byste těch brambor vysázet co nejvíc, aby vám také nějaké zbyly!”

V porodnici: „Tak, tatínku, jak se bude jmenovat chlapeček tentokrát?”
„Dežo.”
„Dežo? Deža už máte doma čtyřikrát. Víte co? Otevřete doma atlas, najděte nějaké jméno a zítra přijďte.”
Druhý den: „Tak co? Už máte nějaké jméno?”
„Mám. Bangladežo!”

O’Brian je na výletě na Sinaji. Trochu se opozdí za výpravou a za chvíli neví kudy kam. Je ztracen. A najednou, v dálce - oáza! A v ní obchod!
Přišourá se tam, celý zchvácen, a hned k obchodníkovi. Ten sedí před kvelbem a čte si Jerusalem Post. O’Brian ho žádá o vodu! Obchodník jen mlčky ukáže rukou nad sebe. Nad obchodem visí cedule „Moishe Teitelbaum - kravaty”. Vysvětluje trpělivě: „Bohužel, nemám pro vás žádnou vodu na prodej. Kravaty - prosím. Výběr zdaleka v okolí největší. Značkové a konfekce. Množstevní slevy. Vodu však - bohužel.”
O’Brien zuří: „Cožpak nevidíte, že jsem se ztratil? Že jediné, co potřebuji, je voda? Víte, kam si všechny ty kravaty můžete napchat?”
Mojše se nevzruší: „Není od vás pěkné být na mě hrubý. Myslím, že jsem vám udělal velmi kvalitní nabídku. Chcete kravatu? Lepší obchod široko daleko nenajdete! Nechcete? I tak jste byl u nás vítaným zákazníkem. Skutečností však nicméně zůstává, že vodou neobchodujeme.”
Na O’Briena jdou mdloby.
„Co se vody týče,” pokračuje Mojše, „mohu vám dát radu. Zhruba třicet minut cesty tímto směrem naleznete Restaurant u Maxe - rozumějte, Maxe Teitelbauma, mého bratra. Vody, kolik hrdlo ráčí.”
O’Brien zmobilizuje všechny síly a odchází naznačeným směrem. Mojše opět usedá před obchod a pokračuje ve čtení Jerusalem Post. Po dvou hodinách, když už má přečtené všechno, i finanční trhy, vrací se z naznačeného směru O’Brien. Sotva se doplouží. Mojše se zajímá: „Vzácný příteli! Snad jste ten vyhlášený restaurant neminul?!”
O’Brien klesne na kolena: „Samozřejmě, že jsem ho našel. Minout jsem ho nemohl. Ale Max mě tam odmítl vpustit bez kravaty!”