Vtipy o kultuře a umění - 441 zajímavých

Taková ta strmá propast, v ní ze skály roste cosi jako silnější větev. Té větve se jednou rukou drží děda, ve druhé má knihu a spokojeně si čte. Nahoře se objeví mladík, lehne si ke kraji propasti a volá dolů: „Dědečku, slyšel jsem, že prý jste kouzelný dědeček!”
Děda se jen tak pustí větve, nasliní si prst, obrátí stránku v knížce a jak se znova chytá větve, povídá: „Kam ti mladí chodějí na takové blbosti!”

Svatý Petr si všimne, že před nebeskou bránou nervózně přechází chlápek. Vyjde tedy ven a povídá: „Promiňte, mohu vám nějak pomoci?”
„Ne, to je v pořádku. Nebude to trvat dlouho.”
Chlápek se nervózně podívá na hodinky a zase začne pochodovat. Svatý Petr tedy odejde.
Po pěti minutách se vrátí k pochodujícímu chlápkovi. Ten se zastaví a povídá: „Podívejte, vy víte, že jsem mrtvý. Já vím, že jsem mrtvý. Nemůže to někdo říct taky těm na jednotce intenzivní péče?”

Babička hlídala na pláži vnoučka, který si v koupacím župánku a se slamáčkem na hlavičce plácal lopatičkou a kyblíčkem bábovičky. Najednou se zvedla obrovská vlna, zalila pláž a vzala chlapečka s sebou. Babička padla na kolena a úpěnlivě se začala modlit: „Bože na nebesích, prosím tě, vrať mi mého milovaného vnoučka. Je to přece takové nevinné stvoření...”
Jako zázrakem se přihnala další mohutná vlna a zanechala na pláži vnoučka přesně na původním místě, v župánku, s lopatičkou a kyblíčkem. Babička chvilku nedůvěřivě koukala, pak zvedla oči k nebesům a zatvářila se naštvaně: „Měl ale klobouček...”

Koncem šestnáctého století se v italské Cremoně sešly tři známé rodiny, které vyráběly housle. Před obchodem Arnatiů stála velká cedule: „Nejlepší housle v Itálii!”
Hned vedle, před domem Guarnierů, bylo na ceduli zlatým písmem: „Nejlepší housle na světě!”
Na konci ulice byla dílna Antona Stradivariho a na jejích dveřích malá cedulka: „Nejlepší housle v ulici.”

Přijde medvídek Pú za Prasátkem: „Budu zakládat firmu Medík. Pomohlo bys mi?”
„Co budeme dělat, budeme prodávat med?”
„Ne, med budeme kupovat, prodávat budeme vepřové.”

Přijde papež do nebe a Alláh povídá: „Apríl!”

Přijde kostelník do zpovědnice a farář se ho ptá: „Kdo mi chodí do zahrady na jablka?”
„Tady není slyšet, pane farář,” na to kostelník.
Farář pokračuje: „Kdo mi chodí na mešní víno?”
Kostelník zase odpoví: „Tady není slyšet, co říkáte, pane farář!”
„To není možné,” zavrtí hlavou farář. „Pojď, vyměníme si to.”
Kostelník se jde posadit na jeho místo a ptá se: „Kdo mi chodí za starou?”
Farář na to: „Máš pravdu, tady fakt není nic slyšet!”

Farářovi se ztratilo služební kolo. Zavolá si kostelníka a vysvětluje mu svůj plán: „V neděli při mém kázání se budeš dívat pozorně na lidi v kostele. Budu se modlit desatero a zdůrazním přikázání Nepokradeš, a ty zjistíš, s kým to nejvíc trhlo.”
V neděli na kazatelně se farář modlil desatero, ale přikázání Nepokradeš kupodivu nezdůraznil. Kostelníka to překvapilo a hned po kázání se faráře vyptává, proč změnil svůj plán.
„Víš, kostelníku, když jsem se dostal k přikázání Nesesmilníš, jako zázrakem jsem si uvědomil, kde jsem to kolo zapomněl!”

Přijde chlapík do patentní kanceláře: „Vymyslel jsem stroj času. Můžu si ho dát patentovat?”
„Bohužel ne, byl zde patentován včera.”
„A jaké jste měli úřední hodiny minulý týden?”